EXPONÁT MĚSÍCE ÚNORA 2024 - DŽBÁN Z POHÁDKOVÉHO DRAMATU | PAVILON SKLA PASK KLATOVY
6
6
5
5
4
4
3
3
1
1
1Exponát měsíce února 2024 - Džbán z pohádkového dramatu
Firma Joh. Lötze vdova po desetiletí velmi obratně promítala do svého výrobního programu nejrůznější dobově populární umělecká díla. Vedle oper, baletů či románů nezůstala stranou ani dramatická tvorba. Jednou z divadelních inspirací se stalo mimořádně oblíbené pohádkové drama německého prozaika a dramatika Gerharda Hauptmanna (1862-1946) Potopený zvon. Tuto divadelní hru napsal Hauptmann v roce 1896 a jde v ní o střet lidského a nadpřirozeného světa, kdy se oba řídí rozdílnými pravidly. Mimořádnou oblibu této hry dokládá skutečnost, že v německé verzi dosáhla jen v letech 896-1898 jinak nevídaných 34 vydání. V češtině byla poprvé vydána v roce 1899 v překladu Františka Serafina Procházky (1861-1939).
Návrhářem skel s motivem Nickelmanna, vodníka z Hauptmannovy hry (viz příběh hry níže) byl výtvarník Richard Heinrich Teschner (1879-1948). Byl rodákem z Karlových Varů, v letech 1895-1899 studoval na pražské malířské akademii u profesora Václava Brožíka (1851-1901) a poté rok (1900-1901) na uměleckoprůmyslové škole ve Vídni u Feliciana Myrbacha (1853-1940), člena vídeňské skupiny Secese. Teschner se věnoval grafice, řezbě, interiérovému designu, loutkám, scénografii a také hudbě. V letech 1905-1912, kdy je doložena jeho spolupráce s firmou Lötz, žil převážně v Praze a spolupracoval zde se skupinou německých umělců, kteří se považovali za poslední romantiky. Ti se zajímali o vše rozumem nevysvětlitelné a záhadné. To se odrazilo také v Teschnerově grafické tvorbě, v níž se objevují různé groteskní postavy víl, vodníků, skřetů, čarodějnic, tajemných míst apod.
Přesně v tomto duchu se Teschner nechal inspirovat Hauptmannovým dramatem a v letech 1907-1908 navrhl několik skel s motivem vodníka/Nickelmanna. Džbán, který je exponátem tohoto měsíce, navrhl v roce 1907 jako součást nápojové soupravy na limonádu (výrobní číslo II-4506, inventární číslo L-695). Tento džbán byl vyráběn v několika velikostech od 145 mm do 225 mm výšky a v řadě barevných variant. Základní varianta byla v čirém bezbarvém skle s nálepy z čirého „obyčejného“ zeleného skla. Později se objevují i další provedení v alabastrovém bílém skle s nálepy z uranového zeleného alabastrového skla („jade“), nabíhaném skle barvy jezerní modři s nálepy ze zeleného skla, nabíhaném zeleném čirém skle odstínu „makart“ s nálepy z čirého bezbarvého a zeleného skla, krakelovaném skle několika barev (fialové, topasové, růžové), tmavě modrém skle a možná v dalších zatím nedoložených variantách. Šlo o typ velmi populárního skla, který byl vyráběn až do dvacátých let 20. století. V PASKu jej najdete ve třech z nich spolu s příslušnými číškami. Jsou půvabné a oblíbily si je především děti. Těm malým uznáváme vodníka jako sumce, když zde hledají podle pracovního listu zvířátka.
Příběh Potopeného zvonu
Napůl dítě a napůl bytost z rodu elfů Rautendelein (česky Routička) žije se svou babičkou čarodějkou Wittichen v horském lese a u jejich domu ve studni žije starý vodní duch Nickelmann (česky vodník) a v lese faun (česky skřet). Faun nesouhlasí s tím, že do míst, kde žijí pohádkové bytosti, postupně proniká člověk, a proto způsobil, že když lidé vezli zvon do nového kostela, tak spadl do jezera. K chýši čarodějnice přijde Heinrich (česky Jindra), výrobce zvonu, který se zranil při snaze zvon zachránit, a omdlí. Když jej Rautendelein probere, tak se do ní zvonař zamiluje. Ale potom si nemocného Heinricha odvedou lidé a Rautendelein, která se do něj také zamilovala, pláče a chce za ním k lidem. Nickelmann ji před tímto krokem varuje (viz ukázka). V dalším ději se ukáže, že Heinrich je ženatý a má děti. Jeho žena Magda jej ošetřuje a Heinrich si myslí, že umírá. Po čase přichází Rautendelein a pomocí čar Heinricha uzdravuje a dává mu víru, že bude opět dělat zvony. Uzdravený Heinrich podléhá milostnému kouzlu a vydává se za Rautendelein do hor, kde pracuje s pomocí skřítků na novém zvonu a noci tráví s Rautendelein. Faun a Nickelmann mu závidí dívčinu lásku. Do hor poté přichází pastor (česky farář), který chce muže vrátit k rodině. Ale Heinrich se rouhá. Potom přijdou do hor lidé a Heinrich s nimi odejde do údolí a proklíná svou lásku i zvon. Musí se starat o děti, protože Magda se utopila pro nepřátelské jednání lidí v jezeře. Rautendelein je nešťastná a vrhne se do studny, aby se stala Nickelmannovou nevěstou. Později přichází Heinrich znovu do hor, je nemocný a unavený a volá Rautendelein. Ta přichází a říká mu, že je ženou Nickelmanna a vyčítá, že zničil jejich štěstí. Když vidí jeho zármutek, tak ho bere do náručí a Heinrich zemře.
Ukázka textu v překladu F. S. Procházky z roku 1899
... Každému běda, kdo se z volných hor
chce v proklatý sdružit lidský sbor,
jenž, v zárodku sláb, ještě zmámený
své v samém jádře ničí kořeny.
...
No tak, už netlač se do jejich řad,
tím žernov těžký na šíj by ti pad.
Tam šedá mlha by tebe ovála.
Tam plakala bys, kde ses smávala.
...
Slyš, co ti dím, já zkušen, staletý:
nech ony děvky lidské po svých jít,
...
Já korunu z křišťálů zelených mám,
tu ve zlatém sále ti na hlavu dám:
strop, stěny modravé kameny
skříň i stůl koral je červený...
Celou hru v Procházkově překladu ve vydání z roku 1922 je možné najít na stránkách Moravské zemské knihovny:
Jitka Lněničková
kurátorka PASK
Fotografie Marka Vaneše z právě dokončované knihy „Lötz – příběhy inspirací“.
