PŘÍBĚH TŘICÁTÝ SEDMÝ - FIRMA LÖTZ NA NOVÉ HŮRCE – ODCHOD | PAVILON SKLA PASK KLATOVY

CZ DE EN
PŘÍBĚH TŘICÁTÝ SEDMÝ - FIRMA LÖTZ NA NOVÉ HŮRCE – ODCHOD
  • Pavilon skla Klatovy
  • Pavilon skla Klatovy
  • Výstava Lötz, Klatovy
  • Výstava Lötz, Klatovy
  • Pavilon skla Klatovy
  • Pavilon skla Klatovy
  • Sklo Lötz, Šumava
  • Sklo Lötz, Šumava
  • Sklo Lötz, Šumava
  • Sklo Lötz, Šumava
  • Sklo Lötz, Šumava
Sklo Lötz, Šumava6 Sklo Lötz, Šumava6 Pavilon skla Klatovy5 Pavilon skla Klatovy5 Pavilon skla Klatovy4 Pavilon skla Klatovy4 Sklo Lötz, Šumava3 Sklo Lötz, Šumava3 Výstava Lötz, Klatovy1 Výstava Lötz, Klatovy1 Výstava Lötz, Klatovy1

Nabídka

Příběh třicátý sedmý - Firma Lötz na Nové Hůrce – odchod

Firma Lötz na Nové Hůrce – odchod

Jak už jsme o tom psali v předchozích dílech, měli Susanna Gerstnerová-Lötzová, její syn Anton Lötz i spolunájemce Simon Bernard Fürth od počátku nájmu sklárny na Nové Hůrce neshody se správou panství. Ať již šlo o zanedbané budovy a ukradené dříví na jejich opravu, nebo o problémy s vystěhováním zaměstnanců bývalého nájemce Andrease Zieglera. Například jen na opravu budov, aby je bylo možno používat, musela firma Lötz vynaložit navíc kolem 4 000 zlatých, což se rovnalo plus mínus ročnímu nájmu celé sklárny i s hospodářským zázemím. A tady byly zřejmě kořeny všech následných problémů. Panství nehodlalo uznat, že náklady navíc by mělo pokrýt samo jako pronajímatel a firma Lötz to považovala za neseriózní jednání. To mohl být první důvod, proč noví spolunájemci odmítali platit panství za panství dodané dřevo. Chtěli dosáhnout kompenzace za dodatečně vynaložené náklady na renovace. Dalším důvodem mohlo být nedůsledné plnění dohodnutých dodávek dřeva ze strany pronajímatele (panství).

Jisté ale je, že již v říjnu 1865, tedy necelé dva roky od počátku platnosti smlouvy došlo k prvnímu soudnímu sporu mezi správou panství Bystřice nad Úhlavou a nájemci Nové Hůrky. Panství se tehdy soudně dožadovalo zaplacení částky zhruba 4 500 zlatých za dodané palivové dřevo pro sklárnu. Problémů zde ale muselo být víc, protože už tehdy Susanna Gerstnerová-Lötzová usilovala o zrušení nájemní smlouvy. Bohužel známe tento spor jen z agendy panství, jejíž úředníci byli proti nájemcům očividně zaujatí. Nájemkyně novohůrecké sklárny se tehdy údajně dožadovala zrušení smlouvy z důvodů nemoci. V panské agendě je ale k tomu jen ironická poznámka, že „nemoc žadatelky, která se těší dobrému zdraví, spočívá v měšci“. To se jeví s ohledem na prosperující sklárnu v Klášterské Mlýně, vybudování činžovního domu v Linci a další investice Susanny Gerstnerové-Lötzové jako nesmyslný argument. Obnos kolem 4 000 zlatých sice nebyl malou částkou, ale pro majitelku Klášterského Mlýna rozhodně ne nereálnou. Problém byl tedy jinde. Podobně se panství pokoušeno ve svých zprávách a hlášeních označovat Anton Lötze jako neschopného vést závod. Zprávy, které úředníci panství posílali majiteli, jsou nepochybně vedeny snahou po tom vyvinit se z jakéhokoliv pochybení, protože by zřejmě jen těžko zdůvodňovali, proč nepřichází z Nové Hůrky nájem.

Rok 1866 přinesl další vlnu sporů a jejich předmětem byly opět dodávky dřeva. Vše začíná opět stížností skelmistrové Gestnerové-Lötzové, že musela v první polovině přerušit práci v hutích pro nedostatek dřeva, protože dřevo nemohlo být k huti svezeno pro množství sněhu. Problémy s dodávkami dřeva ze strany panství byly zřejmě trvalou bolestí a odrazily se očividně i na pile, kterou využíval Simon Bernard Fürth, který v roce 1866 byl rovněž pro zrušení nájemní smlouvy. Susanna Gerstnerová-Lötzová se pokoušela dosáhnout lepších dodávek pohrůžkami, že nebude platit nájem, protože pro nedostatek dřeva nemůže provozovat huť. Následovala další žaloba ze strany panství o uhrazení zhruba 3 300 zlatých – dluhu za dodané palivo. V roce 1866 byla už situace mimořádně napjatá a v relacích panství se uvádí, že skelmistrová se chce soudně domáhat zrušení smlouvy.

Na konci roku 1866 byli oba spolunájemci podle všeho již pevně rozhodnutí ukončit jakýmkoliv způsobem smlouvu, protože problémy s váznoucími dodávkami dřeva jim prakticky znemožňovaly podnikat. Navíc asi nebylo možné se úředníky knížete Hohenzollern-Simaringena dohodnout na nějaké reálné nápravě poměrů. Na konci roku 1866 byl provoz sklárny totiž znovu zastaven pro nedostatek palivového dřeva a Susanna Gerstnerová-Lötzová opět odmítala platit. Vše skončilo během roku 1867 ještě dvakrát u soudu a jednalo se o vymožení necelých 6 000 zlatý od sklářské továrnice. Na jaře 1867 tak oznámili spolunájemci panství, že si přejí ukončit nájem Nové Hůrky k listopadu téhož roku. V relacích panských úředníků posílaných „výše“ najdeme opět stížnosti na neschopnost Antona Lötze. Dále se zde konstatuje, že sklárny otápěné dřevem nemají v konkurenci s uhlím budoucnost. To byla sice pravda, ale sklárny otápěné dřevem v odlehlejších oblastech Šumavy pracovaly i po těchto událostech ještě po několik desetiletí. Což je ostatně i případ Nové Hůrky, která sama byla vyhašena až roku 1904.

Správa panství musela být vědoma toho, že vina za soustavné neplnění smlouvy je na její straně a že by u případného soudu o zrušení nájemní smlouvy neuspěla. To vedlo nakonec k dohodě o jejím předčasném ukončení k dubnu 1868. Na tomto termínu se shodla jak Susanna Gerstnerová-Lötzová, tak Simon Bernard Fürth. Je otázkou, jestli v té době ještě sklárna na Nové Hůrce pracovala, protože poslední zmínky v matrikách o přítomnosti personálu firmy Joh. Lötze vdova pocházejí v hůrecké matrice z července 1867 a v tutéž dobu se také rodina Antona Lötze stěhuje z panského domu na Nové Hůrce znovu do Klášterského Mlýna. Susanna Gerstnerová-Lötzová po dohodě s panství uhradila do června 1870 ještě nějaké oprávněné závazky vůči panství. Tím krátká epizoda podnikání firmy Lötz na Nové Hůrce definitivně skončila. A co zde dělo dál?

Stručná historie sklárny na Nové Hůrce po odchodu firmy Lötz

Úředníci panství Bystřice nad Úhlavou sice v roce 1867 doporučovali majiteli panství, aby byla budova sklárny zbourána, ale nakonec se našli noví zájemci o její pronájem. Jedním z nich byl Conrad Bodenmüller, který tehdy provozoval sklárnu na Zlaté Studni. Ten si také Novou Hůrku od července 1868 pronajal. Úředníci panství tehdy také podstatně snížili proti předchozím nájemcům roční platbu za pronájem huti a dalších hospodářských budov na zhruba 1 300 zlatých. Conrad Bodenmüller zde převedl výrobu na čiré a barevné duté sklo, které byl na rozdíl od skla tabulového na Šumavě stále ještě výnosným artiklem, V době jeho nájmu pracovaly ve sklárně dvě pece (podle některých pramenů tři) a také rafinérské dílny – brusírna, malírna, rytecká a pozlacovačská dílna. Ale i Conrad Bodenmüller skončil na Nové Hůrce nájem předčasně – v květnu 1881. Zdá se, že tentokrát byla příčina spíš na straně nájemce, který měl určité finanční problém. Posledním nájemcem novohůrecké sklárny se od srpna 1882 do dubna 1904 stal Franz Schrenk, kterému ale sice šlo primárně o zušlechťovací závody na zrcadla ve Ferdinandově Údolí (nejde o osadu u Debrníku, ale o závod poblíž Nové Hůrky), ale současně v roce 1890 po požáru naposledy sklárnu modernizoval.

Co je na Nové Hůrce dneska

Zatímco stopy po ostatních sklárnách na Hůrecku překryl les či louka a celá (Stará) Hůrka zmizela, Nová Hůrka se zachovala v základní dispozici v podstatě tak, jak vypadala v době, kdy měla sklárnu pronajatou firma Joh. Lötze vdova. Ještě tu stojí i část ruiny bývalé sklárny. Bylo zbouráno jedno křídlo domu, ve kterém bydleli skláři, zcela zmizely stoupy a na penzion byl přebudován bývalý panský dům. Ostatní domy sklářů a další objekty sice mnohdy proměnily svou podobu, ale stále tu stojí a připomínají jednu kapitolu z historie šumavského sklářství i krátkou epizodu z historie firmy Joh. Lötze vdova.

Pozůstatky bývalé sklárny na Nové Hůrce, tak jak dnes vypadají. Fotografie Přemysla Čecha z května 2021.

         

 

 

Webdesign & hosting: ŠumavaNet.CZ