PŘÍBĚH TŘICÁTÝ ŠESTÝ - FIRMA LÖTZ NA NOVÉ HŮRCE – PRÁCE A LIDÉ | PAVILON SKLA PASK KLATOVY

CZ DE EN
PŘÍBĚH TŘICÁTÝ ŠESTÝ - FIRMA LÖTZ NA NOVÉ HŮRCE – PRÁCE A LIDÉ
  • Pavilon skla Klatovy
  • Pavilon skla Klatovy
  • Výstava Lötz, Klatovy
  • Výstava Lötz, Klatovy
  • Pavilon skla Klatovy
  • Pavilon skla Klatovy
  • Sklo Lötz, Šumava
  • Sklo Lötz, Šumava
  • Sklo Lötz, Šumava
  • Sklo Lötz, Šumava
  • Sklo Lötz, Šumava
Sklo Lötz, Šumava6 Sklo Lötz, Šumava6 Pavilon skla Klatovy5 Pavilon skla Klatovy5 Pavilon skla Klatovy4 Pavilon skla Klatovy4 Sklo Lötz, Šumava3 Sklo Lötz, Šumava3 Výstava Lötz, Klatovy1 Výstava Lötz, Klatovy1 Výstava Lötz, Klatovy1

Nabídka

Příběh třicátý šestý - Firma Lötz na Nové Hůrce – práce a lidé

Firma Lötz na Nové Hůrce – práce a lidé

Práce ve sklárnách na tabulové sklo byla velmi těžká. Skláři zde manipulovali s velkými válci, které se po vyfouknutí opukly, po straně nařízly a poté ve speciálních rovnacích pecích roztáhly do tabulí (viz obrázek). Z počátku šedesátých let 19. století se nám dochoval článek se zajímavým popisem práce tabulářů. Autor sice píše o Pamferově huti, ale způsoby ruční výroby tabulového skla byly tehdy na Šumavě všude stejné, jak na Pamferově huti, tak na Nové Hůrce. Dejme tedy slovo dobovému poutníku po Šumavě J. Štěpánovi, který barvitě zachytil atmosféru šumavské tabulárny, tak jak vypadala v Klášterském Mlýně i na Nové Hůrce. Text je ponechán v původním znění, jen s malými vysvětlivkami.

„Nedaleko od Eisensteinu [Železné Rudy] na silnici do Sušice leží huť Pamphrova (Pampherhütte) [Pamferova Huť], kdežto se sklo tabulové vyrábí. Pec upravena jest v huti Pamphrově pro šest pracovníků, kteřížto skoro na polo nazí v slaměných čapkách před otvory pece stojíce čas po čase těžkou železnou troubel [sklářskou píšťalu], na nižto skelnou látku upevněnou mají, z pece vytahují, přímo do výše vztyčují a namáhavě nafukují. Jak mile však sklo stydnouti počíná, vstrčí troubel opět do ohnivé pece a pak zase nafukují, což pět- neb šestkráte se opakuje, až sklenná báň [baňka] patřičného dosáhne rozměru. – Jelikož ale žhnoucí báň tutu není možno jakýmsi měřítkem rozměřovati, poněvač by se na ni buď prohlubina, neb kaz učinil, nutno tedy, by každý z pracovníků jediným na ni pohledem usouditi mohl, zdali sklo její toho má rozměru, jenž sobě jistý druh tabulí vyžaduje. K tomu však zapotřebí jest dlouholetého cviku a nevšední obratnosti při dmutí báně.

Báň tato, jestli již patřičně nadmuta, položí se i s holí na železnou vidlici, žhavým železem od hole se odřízne a na místo studené se položí. Když poněkud vystydne, uřízne se podobným způsobem i hoření kuželovitá část její, tak, že zůstane cilindr as 3/4´ v průřezu čítající. Cilindr tento podél žhavým železem rozříznutý položí se za pomocí dlouhé železné hole do pece rovnací, z kteréžto se již co hotová tabule vytahuje. Z hutě přivážejí se tabule do tak zvaných poliren [brusíren a leštíren], kdežto se cídí a lesku dostávají.“

Podobně jako v Klášterském Mlýně byl i na Nové Hůrce faktor, který dohlížel na každodenní provoz sklářské hutě. Vzhledem k tomu, že ve sklárně byly dvě hutě, pracovali zde i dva správci či faktoři. Prvním z nich byl Alois Bartik/Bartík (asi 1827 – 26. 10. 1866 Nová Hůrka), který pocházel z Vimperska. Bartik ale ve věku pouhých 39 let na Nové Hůrce v říjnu 1866 zemřel a lze předpokládat, že na jeho místo nastoupil nový faktor, jeho jméno ale zatím neznáme. Faktorem druhé novohůrské huti byl Anton Bayer. Ten byl původně zaměstnaný již u firmy Abele a později u firmy Andrease Zieglera. Bayer byl dlouhodobě ve sporu se správou panství o doplacení mzdy, na kterou měl nárok podle kupní smlouvy z roku 1852, kdy statek koupil kníže Hohenzollern-Simaringen. Ale to je další samostatný smutný příběh, protože jeho očekávání se nesplnila, a tak se Anton Bayer se tak dostal do složité situace. Neměl zřejmě prostředky na to, aby se přestěhoval, protože žil na Nové Hůrce se ženou a sedmi nezaopatřenými dětmi. To, že ho firma Lötz zaměstnala, bylo pro něj v danou chvíli jediným řešením.

Dalším vedoucím pracovníkem zde byl opět podobně jako v Klášterském Mlýně šafář, který se staral o záležitosti související se zemědělstvím na statku. Na Nové Hůrce tuto funkci před příchodem firmy Lötz i po jejím odchodu zastával Josef Lang. A zůstali zde i další spojení se zemědělským provozem – mlynář Johann Bienert či podkovář Georg Toman.

Ze starého personálu firmy Andrease Zieglera žil asi po celou dobu nájmu sklárny firmou Lötz na Nové Hůrce vrchní leštič zrcadlového skla Ferdinand Fuchs (10. 11. 1811 – po 1864), ten ale u nových nájemců nepracoval. Na Nové Hůrce dále bydlel, ale zřejmě docházel do práce do rafinerie zrcadlového skla na nedaleká Paseka (Holzschlag), což je dnes po silnici necelé dva kilometry a asi půl hodiny. Dále zde zůstal sklář-zrcadlář Josef Haas, ale ten si někdy kolem roku 1862 zřídil na Nové Hůrce hospodu. Asi ve stejném závodu jako Fuchs pak pracovali další leštiči žijící tehdy Nové Hůrce – Johann a Georg Lenkové.

Ve sklárně zůstal z bývalého personálu jako jediný topič Friedrich Wellisch (6. 3. 1839 – po 1866). Ten je původně uváděn jako leštič skla a zřejmě se (jak bychom dnes řekli) rekvalifikoval. Důvodem byly pravděpodobně bohaté rodinné vazby. Jednak sám pocházel z blízké Leturnhütte (bývalá sklárna a zaniklá osada na Drozdím potoce – pomístní jméno Na Skelné), dále byla jeho manželka Anna dcerou sekerníka z Nové Hůrky Josefa Kufnera/Küfnera a pracoval zde v šedesátých letech 19. století jako kočí Josef Kufner, podle souvislostí Annin bratr.

Ostatní zaměstnanci, kteří pracovali na Nové Hůrce pro firmu Ziegler, nakonec odešli. Ať již to byl faktor a účetní Georg Zuber, skláři-zrcadláři: Georg Artmann a jeho syn Jakob, Alois Bergmann (ten kolem roku 1845 pracoval v Klášterském Mlýně), Franz Xaver Frank, Wenzl Gerl, Josef Girschick, Ferdinand Landfelder, Franz Pankratz, Adolf a Josef Pelikanové, Karl Stadler, Franz Xaver Strohmayer, Vinzenz Weber, Franz Werner nebo podkladář Franz Schödlbauer a další. Kam? Asi většinou na další sklárny vyrábějící polotovar pro zrcadla Železnorudsku či v Českém lese.

Naopak z Klášterského Mlýna přešel na Novou Hůrku zkušený tabulář Johann Bergmann, který zde zastával funkci vrchního tovaryše. S ním přišel i jeho syn Josef. Dalším pak byl rovněž tabulář Konrad Hirsch. Bývalým zaměstnancem sklárny v Klášterském Mlýně byl i tavič Josef Denk.

Podle údajů dochovaných v hůreckých matrikách dorazila většina nového personálu na Nové Hůrce především z různých skláren v širším okolí. Tabulář Jakob Bredl pocházel z Debrníku a tabulář Johann Werner z Nového Brunstu.

Řada zaměstnanců byla původem z Nových Hutí (Kaltenbach) na Zdíkovsku. Byli to – pánvař Christoph Fastner, tabulář Josef Kralik a výrobce beden Adolf Toman. Synem hostinského v Lenoře byl tabulář Anton Prager. Z Vimperska pocházel i topič Josef Haller. Z některé sklárny v Českém lese dorazil další pánvař Josef Fick. Ale byli tu i příchozí z Bavorska tabulář Franz Josef Landgraf a tavič Josef Lindner. Z místních obyvatel Nové Hůrky byl jako topič angažován Sylvester Fürch. Asi místní byl i výrobce beden Wenzel Schulhauser.

Nově zformovaný kolektiv pracoval na Nové Hůrce zřejmě s určitými obměnami po dobu pěti let, kdy měla sklárnu v nájmu firma Joh. Lötze vdova. I oni ale museli později odejít, když přišel nový nájemce sklárny Conrad Bodenmüller a proměnil zde výrobní program na duté sklo. A s novým výrobním programem se zde objevili jiní zaměstnanci specializovaní na tuto výrobu.

Stále zde žili a pracovali bez ohledu na změnu nájemců stupaři. Ti žili většinou v domě číslo 16. V domě nájmu firmou Lötz to vyli – již šedesátník Kaspar Wellisch a synové jeho vrstevníka Petera Beno – Laurenz a Ferdinand. Druhý z nich se oženil s dcerou Kaspara Beno. A jen malá poznámka na okraj. Rodina Beno byla v kontextu doby dosti zajímavá. Peter Beno měl vedle dvou synů ještě tři dcery – Amalii, Filomenu a Katharinu, kterým se opakovaně rodily na Nové Hůrce nemanželské děti.

Pozorná čtenářka a pozorný čtenář tohoto seriálu si jistě všimli, že se tu psalo o tom, že pronájem Nové Hůrky byl uzavřen na patnáct let a najednou tu píšeme o tom, že zde firma byla jen pět let. Proč tomu tak bylo, to se dozvíte v dalším pokračování seriálu.

Obrázek z poslední čtvrtiny 19. století zachycuje práci sklářů-tabulářů, kteří foukali sklo nad hlubokými jámami, aby dosáhli požadované velikosti tabulového skla.

é

Webdesign & hosting: ŠumavaNet.CZ