PŘÍBĚH TŘICÁTÝ PÁTÝ - FIRMA LÖTZ NA NOVÉ HŮRCE – POTÝKÁNÍ S PROBLÉMY | PAVILON SKLA PASK KLATOVY

CZ DE EN
PŘÍBĚH TŘICÁTÝ PÁTÝ - FIRMA LÖTZ NA NOVÉ HŮRCE – POTÝKÁNÍ S PROBLÉMY
  • Pavilon skla Klatovy
  • Pavilon skla Klatovy
  • Výstava Lötz, Klatovy
  • Výstava Lötz, Klatovy
  • Pavilon skla Klatovy
  • Pavilon skla Klatovy
  • Sklo Lötz, Šumava
  • Sklo Lötz, Šumava
  • Sklo Lötz, Šumava
  • Sklo Lötz, Šumava
  • Sklo Lötz, Šumava
Sklo Lötz, Šumava6 Sklo Lötz, Šumava6 Pavilon skla Klatovy5 Pavilon skla Klatovy5 Pavilon skla Klatovy4 Pavilon skla Klatovy4 Sklo Lötz, Šumava3 Sklo Lötz, Šumava3 Výstava Lötz, Klatovy1 Výstava Lötz, Klatovy1 Výstava Lötz, Klatovy1

Nabídka

Příběh třicátý pátý - Firma Lötz na Nové Hůrce – potýkání s problémy

Firma Lötz na Nové Hůrce – potýkání s problémy

Když byla v srpnu roku 1862 po dlouhých a komplikovaných jednáních uzavřena smlouva na pronájem sklárny na Nové Hůrce mezi panství Bystřice nad Úhlavou na straně jedné a společníky Susannou Gerstnerovou-Lötzovou a Simonem Bernardem Fürthem na straně druhé, tak to rozhodně neznamenalo otevření cesty k rozvoji sklárny na Nové Hůrce. Každý ze společníků zde měl své zájmy. Sklářské podnikatelce šlo o nové výrobní kapacity a dřevo a podnikateli v sirkařství o pilu a dřevo. Jaká byla interní dohoda mezi nimi, nevíme. Postupně se začala objevovat celá řada problémů, které byly důsledkem toho, že úředníci bystřického panství zřejmě nebyli schopni situaci na Nové Hůrce porozumět, neřku-li ji řešit.

Prvním problémem byl samotný stav sklárny a dalších zdejších objektů, které se měly opravovat a na jejichž opravy bylo dokonce na Nové Hůrce připraveno vyschlé dřevo. Bohužel byla v místě někdy mezi srpnem a listopadem 1862 situace tak nepřehledná, že toto dřevo bylo soustavně rozkrádáno. Aby mohla firma Joh. Lötze vdova v objektech vůbec zahájit výrobu, tak to znamenalo další náklady ve výši kolem 4000 zlatých. Vzhledem k tomu, že nájemní smlouva začínala listopadem, kdy byla nepochybně Nová Hůrka celá pod sněhem, tak bylo s opravami budov započato nejspíš někdy od dubna roku 1863. Někdy v červnu 1863 musely již být opraveny některé budovy včetně panského domu (zámečku), protože Anton Lötz s rodinou již v červnu nepochybně žil na Nové Hůrce. Vlastní huť byla ale dána do provozu až na počátku července 1863. Teprve rok po uzavření smlouvy tak začala sklárna na Nové Hůrce opravdu pracovat. Ale to nebyl jediný problém.

V některých domech na Nové Hůrce totiž bydleli dřívější zaměstnanci firmy Antona Zieglera, kteří nepřešli na její jiné závody a kteří odmítali opustit své domy. Vzhledem k předpokládanému přechodu na výrobu tabulového skla zde neměli nové uplatnění zejména profese specializované na zušlechťování zrcadlového skla – brusiči, leštiči a podkladači. Týkalo se to i některých sklářů, protože firma Lötz zde hodlala uplatnit vlastní zaměstnance, kteří byli do té doby v Klášterském Mlýně. Mnoho obyvatel Nové Hůrky se tak v této době ocitlo i finančně ve velmi komplikované situaci a zřejmě to byli právě oni, kdo si prodejem uskladněného dřeva snažil vydělat alespoň na nějaké živobytí.

Bývalí zaměstnanci firmy Ziegler měli podle nové nájemní smlouvy povinnost vyklidit své doby od srpna 1862 do tří měsíců. Šlo tu o 38 mužů plus jejich rodiny. Celá situace byla velmi nepříjemná. Dramatické to muselo být zejména někdy v srpnu až září 1862, kdy panství požádalo dokonce prvního hůreckého faráře Michaela Tragla (samostatná farnost v Hůrce byla od roku 1852), aby se do situace vložil a uklidnil ji. O tom, jak asi bylo vše vypjaté, svědčí to, že i farář odmítl se do jakéhokoliv vyjednávání pustit.

Tlak ze strany panství na firmu Lötz, aby si ponechala stávající personál, byl velký, ale nesmyslný, protože firma pracovníky těchto specializací nepotřebovala. Správa panství si dokonce vyžádala dobrozdání jednoho pražského advokáta, zda má nový nájemce povinnost ponechat si personál předchozí firmy a usilovala o soudní rozhodnut, které by Susannu Gerstnerovou-Lötzovou donutilo tyto osoby zaměstnat. Právní posudek ale nevyzněl tak, jak si správa představovala, a proto se pokusila donutit bývalé zaměstnance podepsat dobrovolného vyklizení domů. Což byl úskok, jak si vynutit jejich odchod a situaci tak vyřešit. Ale dotčení obyvatelé novohůreckých domů na tuto variantu nepřistoupili (možná lépe řečeno – neskočili). Byl totiž podzim, zima za dveřmi a možnost, že by se zejména rodiny někam stěhovaly, se jevila jako nereálná. Situace se řešila na mnoha úrovních a například okresní úřad v Sušici se obával na Nové Hůrce dokonce vážných nepokojů. Nakonec museli tváří v tvář realitě ustoupit všichni včetně nových nájemců.

Z doby počátků nájmu sklárny v Nové Hůrce se dochovalo mnoho dobových výpovědí, úředních listin a dalších materiálů, které jsou plné různých obvinění všech stran sporu. Z dnešního úhlu pohledu tak je poměrně obtížné vyhodnotit různé soudy, které vynášela jedna smluvní strana o té druhé. Například o Antonu Lötzovi, kterého matka pověřila vedení sklárny v Nové Hůrce, se dočteme v dokumentech ze strany panství, že jej správa nepovažovala za dost schopného, aby mohl vést zdejší provozy. Vzhledem k tomu, že správa panství Bystřice nad Úhlavou měla předtím i potom různé potíže s nájemci sklárny na Nové Hůrce, tak se lze domnívat, že se jednalo ze strany panství o nezájem cokoliv řešit a snahu přesunout různá břemena a problémy právě na nájemce.

Pochybnosti o schopnostech mladého sklářského továrníka a vyjádření, že je zcela bez zkušeností, se tak jeví poněkud účelové. I kdyby byl Anton Lötz zcela neschopný, tak zde byla prakticky každodenně po ruce jeho matka a řada zkušených vedoucích pracovníků z Klášterského Mlýna, kde sklárna zcela zjevně prosperovala. Zhruba pět let, po které Anton Lötz vedl sklárnu na Nové Hůrce, bylo spojeno s tolika potížemi, že je spíše obdivuhodná jeho výdrž.

Firma Joh. Lötze vdova zde tedy někdy na počátku července 1863 uvedla do provozu sklárnu na tabulové sklo. Tato sklárna měla k roku 1865 dvě sklářské pece každou po osmi pánvích a pracovalo zde čtrnáct sklářů a čtrnáct jejich pomocníků a dále dva taviči a dvě další pomocné síly (asi topiči). Na Nové Hůrce se pracovalo 300 dní v roce, pracovní doba trvala dvanáct hodin. Platy sklářů-tabulářů zde byly vyšší než platy sklářů vyrábějících duté sklo v Klášterském Mlýně a dosahovaly za den 2 zlaté 20 krejcarů a z toho platili i své pomocníky. Taviči měli 1 zlatý 30 krejcarů a pomocné síly (asi topiči) pak 60 krejcarů denně. Ve statistických údajích se objevuje i vodní kolo, ale brusírna zde byla podle všeho zastavena.

Neutěšená situace zde ale pokračovala s bývalými zaměstnanci firmy Ziegler, z nichž někteří nadále setrvávali v domech, které firma Lötz potřebovala pro své pracovníky. Stále zde totiž panovala představa, že je vezme do práce firma Petera Zieglera, který tehdy provozoval sklárnu v Alžbětíně. Ale na počátku šedesátých let 19. století již Peter Ziegler byl již ekonomicky ve velmi těžké situaci a zápasil s mnoha dluhy. Navzdory tomu v roce 1863 otevřel v Alžbětíně novou podkladárnu zrcadel, ale to již byl prakticky v bankrotu, do kterého upadl v roce 1865. Přesto někteří zaměstnanci našli v Alžbětíně novou práci a setrvali zde i za dalšího majitele. Rozhodně se ale nejednalo o systémové řešení. Správa panství od nich dávala ruce pryč, Andrease Zieglera nadále nezajímali a noví nájemci sice některé z nich zaměstnali, ale pro specializované profese práci na Nové Hůrce nadále neměli. Jaký by tedy tehdejší život na Nové Hůrce, o tom bude příští díl seriálu.

Na obrázku je pohled na Novou Hůrku z osmdesátých let 19. století. Červená šipka označuje panský dům a zelená šipka budovu sklárny schovanou za obytnými domy.


 

 

Webdesign & hosting: ŠumavaNet.CZ