PŘÍBĚH TŘICÁTÝ DRUHÝ - SKLÁRNA V KLÁŠTERSKÉM MLÝNĚ V ŠEDESÁTÝCH LETECH 19. STOLETÍ – ZÁKLADNÍ ÚDAJE | PAVILON SKLA PASK KLATOVY

CZ DE EN
PŘÍBĚH TŘICÁTÝ DRUHÝ - SKLÁRNA V KLÁŠTERSKÉM MLÝNĚ V ŠEDESÁTÝCH LETECH 19. STOLETÍ – ZÁKLADNÍ ÚDAJE
  • Pavilon skla Klatovy
  • Pavilon skla Klatovy
  • Výstava Lötz, Klatovy
  • Výstava Lötz, Klatovy
  • Pavilon skla Klatovy
  • Pavilon skla Klatovy
  • Sklo Lötz, Šumava
  • Sklo Lötz, Šumava
  • Sklo Lötz, Šumava
  • Sklo Lötz, Šumava
  • Sklo Lötz, Šumava
Sklo Lötz, Šumava6 Sklo Lötz, Šumava6 Pavilon skla Klatovy5 Pavilon skla Klatovy5 Pavilon skla Klatovy4 Pavilon skla Klatovy4 Sklo Lötz, Šumava3 Sklo Lötz, Šumava3 Výstava Lötz, Klatovy1 Výstava Lötz, Klatovy1 Výstava Lötz, Klatovy1

Nabídka

Příběh třicátý druhý - Sklárna v Klášterském Mlýně v šedesátých letech 19. století – základní údaje

Sklárna v Klášterském Mlýně v šedesátých letech 19. století – základní údaje


Sklárnu v Klášterském Mlýně a její zaměstnance jsme opustili ve 23. díle seriálu na konci padesátých let 19. století a je načase vrátit se po představení hlavních postav příběhu zase ke sklářskému podnikání, a to již do šedesátých let 19. století. V tomto díle se budeme zabývat sklářskými provozy v Klášterském Mlýně, sklárně na Nové Hůrce se budeme věnovat samostatně později.

Z roku 1865 se dochoval zajímavý záznam postřehů jednoho výletníka, který šel toho léta v srpnu z Kašperských Hor do Reštejna a odtud dál na Roklan. Cestou se zastavil krátce i v Klášterském Mlýně. Dejme mu na chvíli slovo: „... šli jsme cestou k Dolnímu Reichensteinu. Cesta sama neposkytuje nic zvláštního, a jest tak každé jiné cestě podobná, že se mi nutno býti nezdá, cosi bližšího o ní promluvit... Za malou hodinu jsme se octnuli v Dolním Reichensteině ... Málo v městě viděti domů o jednom poschodí. Většina jest při zemi stavena a jako v Šumavě skoro všude, šindely pokryta. Trochu lépe vypadá skelná továrna k městu tomu patřící, od Němců Klostermühle zvána, patřící paní Gerstnerové. Pozůstává z více budov, dosti pěkně a úhledně stavených. Odtud se rozesílá sklo, jak z továren pana Taška a Králíka ve Vimberce, v Eleonorenhainu [firma Meyr´s Neffe] ... a jinde až do dalekých krajiná zámořských.

Podle tohoto popisu měla tehdejší sklářská osada zřejmě dobře opravené budovy a na cestovatele musela nepochybně udělat dojem i velká budova sklárny. Je tedy zřejmé, že sklárna velmi dobře prosperovala, což ostatně vyplývá i z jiných pramenů. A péče Susanny Gerstnerové-Lötzové se rozhodně netýkala jen nemovitostí, lépe než jinde zde byli zaopatřeni i zaměstnanci, kteří měli jako jedni z mála na tehdejších šumavských sklárnách mimo jiné nemocenskou pokladu.

Podle dobové statistiky pracovaly na počátku šedesátých let 19. století v Klášterském Mlýně dvě pece. Jedna byla zařízena na tabulové sklo a například v roce 1862 vyrobila 860 centů (asi 481 q) skla. U druhé pece se vyrábělo duté sklo a v témže roce 1862 byla její produkce 948 centů (asi 531 q). Obě hutě byly těsně vedle sebe v jednom spojeném objektu (viz obrázek). Po nájmu Nové Hůrky byla někdy v létě 1863 pec na tabulové sklo vyhašena a minimálně část personálu přešla na Novou Hůrku. V Klášterském Mlýně pak zůstala jen pec na výrobu dutého skla s devíti pánvemi o obsahu 100 liber (asi 56 kg), což byla velikost pánví tehdy běžná a podobné měli i ve sklárně v Adolfově u Vimperka, Lenora pak používala pánve větší o obsahu 150 liber (asi 84 kg).

V této jedné sklářské huti v Klášterském Mlýně pracovalo kolem poloviny šedesátých let 19. století přímo 29 osob – tavič, 9 sklářů s 9 odnášníky (děti), 2 topiči a 8 pomocných sil, z nichž byly 2 děti (pod čtrnáct let). Plat taviče byl tehdy za den 1,5 zlatého, skláře 2 zlaté (ale platil z toho i odnášníka) ostatní zaměstnanci v huti brali za den od 20 do 50 krejcarů. V Klášterském Mlýně se kolem poloviny šedesátých let 19. století pracovalo deset hodin denně a to 144 dní v roce. Na jiných sklárnách v jihozápadních Čechách ale byla v téže denní pracovní doba třeba i dvanáct hodin a 200-300 pracovních dnů v roce.

K roku 1867 se podle statistických výkazů situace v Klášterském Mlýně co se týká vybavení huti, nezměnila. Stále zde byla jedna pec s devíti pánvemi o obsahu 100 liber. Co se proměnilo, byl stav personálu ve sklářské huti. Pracovalo zde tehdy 15 sklářů s 12 pomocníky a 15 odnášníky, jeden tavič, dva topiči, 2 baliči, jeden stupař. Ve statistice z roku 1867 je také popis tehdy běžného způsobu práce přímo u sklářské pece. Pracovní doba pro skláře, jejich pomocníky a odnášníky trvala různě asi osm až deset hodin, protože pracovali do té doby, dokud bylo v pánvích roztavené sklo. Platy byly v roce 1867 stejné jako v roce 1865, ale skláři pracovali již 320 dní v roce. To spolu se zvýšením počtu sklářů ukazuje na vyšší výkon celé sklárny. To, že skláři se spolu se skláři nově zmiňují vedle odnášníků také pomocníci, ukazuje na to, že se zde asi začaly více používat složitější techniky. Šlo pravděpodobně především o výrobu vrstveného skla, které se v této době objevuje i v popisech produkce.

Vedle sklářské hutě zde stála v šedesátých letech 19. století také brusírna, ve které bylo kolem poloviny tohoto desetiletí dvanáct brusů poháněných vodním kolem o výkonu 10 koňských sil. Pokud srovnáme velikost brusírny v Klášterském Mlýně s dalšími sklárnami, tak se jednalo o průměrně velký provoz. Například v nedalekém Anníně bylo 18 brusů, ale na druhou stranu v Adolfově u Vimperka to bylo 99 brusů. K menším provozům pak patřila třeba brusírna ve Zlaté Studni, která měla jen čtyři brusy. Kapacitu broušení ale na Kašperskohorsku doplňovala řada samostatných větších i menších brusíren v okolí. Zejména v Buzošné, Červené, Kašperských Horách a nelze opomenout ani to, že zřejmě i v Rejštejně v této době pracovaly i domácké brusičské dílny na nožní pohon. Přímo v brusírně v Klášterském Mlýně vykazovala firma Joh. Lötze vdova k roku 1865 devět brusičů, kteří pracovali 12 hodin denně kolem 200 dní v roce a brali podle výkonu 60 krejcarů až 1 zlatý denně. O dva roky později se i zde situace změnila. Brusiči pracovali již 300 dní v roce a jejich počet stoupl na 14, takže byly obsazeny všechny zdejší brusy. A oproti situaci před dvěma lety vzrostl i jejich plat. Za dvanáctihodinovou směnu dostávali brusiči již 1 zlatý a 50 krejcarů.

Všechny tyto údaje statistik vypovídají o tom, že sklárna v Klášterském Mlýně po polovině šedesátých let 19. století začala více prosperovat. K roku 1867 je také doloženo, že firma Joh. Lötze vdova měla stálý sklad v hlavním městě habsburské monarchie, ve Vídni. Jejím reprezentantem zde byl M. Ludloff, který měl obchod v centru města na Getreidemarkt Nr. 15 v domě postaveném v roce 1865 podle projektu architekta Antona Hubera. Dům má dodnes v přízemí obchody a v roce 1867 se muselo jednat o velmi moderní prostory. M. Ludloff zde zastupoval i další sklářskou firmu ze západních Čech – Šternberskou tabulárnu v Břasích.

Do dubna 1863 vedla Susanna Gerstnerová-Lötzová provoz za pomoci svého příbuzného Michaela Husky (viz 24. díl seriálu), ale po jeho smrti si musela najít nového vedoucího provozu. Novým správce továrny se tak asi někdy v průběhu roku 1863 stal Johann Hauer, syn faktora skláren v dolnorakouském Nagelbergu Franze Hauera. Jak se k novému zaměstnání dostal a odkud do Klášterského Mlýna bezprostředně přišel, to zatím zůstává otevřenou otázkou. V matrikách se o jeho pobytu zde dochoval jen jeden zápis ze dne 11. 4. 1865, kdy se mu v Klášterském Mlýně narodila dcera Anna Katharina. Také Hauerova manželka Aloisie pocházela ze sklářské rodiny, její otec Anton Weigl byl sklářským továrníkem v Alt-Nagelbergu a zakladatelem sklárny v Neu-Nagelbergu a Johannův otec Franz Hauer mu byl při jeho podnikání pravou rukou. Funkci ředitele v Klášterském Mlýně ale nevykonával Johann Hauer dlouho. Nejdéle do ledna 1866.

V lednu 1866 nacházíme v Klášterském Mlýně již dalšího vedoucího sklárny a tentokrát poprvé s novým titulem ředitele (Glasfabriks-Direktor) Johanna Herbergera (1809/1810 – 22. 1. 1870 Klášterský Mlýn). Přišel do Klášterského Mlýna s manželkou již jako padesátník a sklárnu vedl až do své smrti v lednu 1870. Jeho žena Katharina (1809/1810 – 15. 6. 1876 Klášterský Mlýn) zůstala ve sklářské osadě i po jeho smrti a dožila zde. Bohužel u Johanna Herbergera víme o jeho původu a minulosti ještě méně než u Johanna Hauera. Nepodařilo se zatím dohledat, kde se narodil a odkud do Klášterského Mlýna přišel. Ani není zatím zcela jasné, zda tu Susannou Gerstnerovou-Lötzovou angažován spíše jako manažer nebo jako technolog.

Vedle vedoucího či později ředitele byl důležitou postavou pro vedení sklárny také hutní faktor, který se staral přímo o provoz sklářské huti. Tuto funkci zastával asi do konce roku 1867 Florian Schöfl (asi 1819 – 25, 5. 1868 Klášterský Mlýn), a a po něm ji převzal asi od počátku roku 1868 dlouholetý zaměstnanec huti a zkušený sklář Ignaz Schleich (28. 7. 1826 místo? – 11. 5. 1901 Klášterský Mlýn).

Ohledně výrobního programu se nám ze šedesátých let 19. století dochovalo jen málo zpráv. Sklárna v Klášterském Mlýně vyráběla duté sklo. Stále podle všeho z větší části jako kvalitní hutní a broušený polotovar či finální výrobky pro severočeské obchodní a rafinérské společnosti. Měla zcela jistě i vlastní obchodní kontakty přímo na koncové odběratele, jak ukazuje existence zastoupení ve Vídni. Data ze statistik jsou v této době jen málo vypovídající. Většinou se omezují na konstatování, že sklárna vyrábí duté sklo bez bližší specifikace. Až z roku 1870 jsou bližší popisy, které hovoří o výrobě „bílého“ [čirého bezbarvého], barevného a vrstveného skla. Z tohoto roku je také zajímavá ojedinělá zmínka, že se u sklárny sklo nejen brousí, ale i maluje. Podobně jako u většiny českých skláren byla tato produkce určena především na vývoz.


Na obrázku je sklárna v Klášterském Mlýně na konci sedmdesátých let 19. století s vyznačenými dvěma hutními halami.

 



Webdesign & hosting: ŠumavaNet.CZ