PŘÍBĚH DVACÁTÝ TŘETÍ - KLÁŠTERSKÝ MLÝN PO POLOVINĚ PADESÁTÝCH LET 19. STOLETÍ | PAVILON SKLA PASK KLATOVY

CZ DE EN
PŘÍBĚH DVACÁTÝ TŘETÍ - KLÁŠTERSKÝ MLÝN PO POLOVINĚ PADESÁTÝCH LET 19. STOLETÍ
  • Pavilon skla Klatovy
  • Pavilon skla Klatovy
  • Výstava Lötz, Klatovy
  • Výstava Lötz, Klatovy
  • Pavilon skla Klatovy
  • Pavilon skla Klatovy
  • Sklo Lötz, Šumava
  • Sklo Lötz, Šumava
  • Sklo Lötz, Šumava
  • Sklo Lötz, Šumava
  • Sklo Lötz, Šumava
Sklo Lötz, Šumava6 Sklo Lötz, Šumava6 Pavilon skla Klatovy5 Pavilon skla Klatovy5 Pavilon skla Klatovy4 Pavilon skla Klatovy4 Sklo Lötz, Šumava3 Sklo Lötz, Šumava3 Výstava Lötz, Klatovy1 Výstava Lötz, Klatovy1 Výstava Lötz, Klatovy1

Nabídka

Příběh dvacátý třetí - Klášterský Mlýn po polovině padesátých let 19. století

Přes veškeré rodinné události zůstávala po polovině padesátých let 19. století základem prosperity rodinné firmy sklárna v Klášterském Mlýně. Každodenní práci ve sklárně vedl švagr Susanny Gersnerové-Lötzové Michael Huska a musel zvládat poměrně velké výrobní kapacity. Ale nakolik se do každodenní výrobní praxe zapojovala sama majitelka závodu Susanna, to ani v této době není jasné. Jisté ale je, že šlo v kontextu tehdejšího šumavského sklářství o středně velký závod, ve kterém byly v provozu dvě sklářské pece a rafinérské dílny. Větší koncentrované provozy měla tehdy na Šumavě jen firma Johanna Meyra synovci v Lenoře a Adolfově.

Podle dochovaných statistických údajů z roku 1856, které shromáždila Obchodní a živnostenská komora v Plzni pracovala tehdy v Klášterském Mlýně jedna pec na tabulové sklo se sedmi pánvemi a další pec na duté sklo rovněž se sedmi pánvemi. Vedle toho zde statistiky uvádějí podobně jako v první polovině padesátých let velkou brusírnu se 48 brusy, z nichž byla v provozu asi jen polovina. Brusy byly poháněny vodním kolem na kanále odkloněném z Otavy skrz Klášterský Mlýn.

Přesné údaje o počtu zdejších pracovníků se bohužel nedochovaly. Ve sklářských provozech ale můžeme předpokládat, že zde pracovalo 14 sklářů se 14 pomocníky, 2 taviči, 1 formař, 1 pánvař, asi 4 topiči, 1 výrobce beden, odhadem 3-4 dřevorubci a nějaké další pomocné síly. A součástí závodu byla i stoupa. V brusírně pak mohlo být průběžně kolem 20 brusičů (k roku 1858 je jich zde doloženo 25), ale u brusičů je třeba počítat s poměrně velkou fluktuací. Celkem s dalšími přidruženými profesemi (kočí, sluhové, služky, nosiči, dřevorubci v lese, dodavatelé potaše apod.) mohla sklárna v této době přinášet živobytí zhruba 350 lidem na Šumavě (pracovníci a jejich rodiny).

V části hutě s pecí na výrobu tabulového skla bylo tehdy vyráběno obyčejné, polobílé i barevné tabulové sklo. Celkem se roční výroba tabulového skla pohybovala kolem 8000 hutních set (specifická sklářská míra, která se liší podle velikosti a charakteru výrobků a u tabulového skla se mohlo jednat velmi zhruba o 400-500 q ročně).

Zajímavá je u tabulového skla ve statistice zmínka o tom, že firma dodává i „Folien“ („folie“ – cínové fólie k podkládání zrcadel), což by korespondovalo se zatím poměrně nejasnými údaji o dvou podkladačích zrcadel, kteří jsou v Klášterském Mlýně zmiňováni k roku 1852 (viz 19. díl seriálu). K roku 1856 již zde ale takové profese statisticky doložené nejsou, což ale může být dáno nejednotností údajů tehdejších statistik. Tady tak musíme uvažovat i o variantě, že nejméně v padesátých letech 19. století fungovala v Klášterském Mlýně mimo jiné provozy i podkladárna zrcadel. O té se ale jiné zprávy nedochovaly a není ani jasné, zda pracovala přímo v areálu sklárny, nebo zda se jednalo o nějaký vzdálenější přidružený závod. Do úvahy by také mohla přicházet nějaká forma nájmu větší podkladárny zrcadel. Jen dva podkladači zrcadel totiž nemohli zvládnout nějaký větší provoz.

Dutého skla bylo vyrobeno v Klášterském Mlýně za rok méně než skla tabulového, ale toto sklo mělo rozhodně vyšší přidanou hodnotu. Roční výroba dutého skla je ve statistice pro rok 1856 uváděna kolem 650 centů (asi 364 q). Šlo o různé druhy skla. Je zde sice zmiňováno obyčejné sklo, ale většinou se muselo jednat o luxusnější druhy křišťálového, barevného a barevně vrstveného skla, které byly pro firmu typické. Dutý skleněný polotovar odebíraly nadále severočeské obchodní a rafinérské společnosti, které si jej zčásti nechávaly brousit přímo na Šumavě.

Pokud bychom chtěli rozsah produkce firmy Johanna Lötze vdova srovnávat s výrobou dutého skla tehdy největší šumavské firmy Johanna Meyra synovci ve třech jejích sklárnách (Adolfově, Lenoře a Františkově), tak jde jen o zhruba dvacetinu. Největší šumavský výrobce totiž dosáhl k tomuto roku objemu výroby dutého skla 13 820 centů (asi 7 740 q) ve srovnatelné nebo lepší kvalitě. Na druhé straně byly zhruba na úrovni Klášterského Mlýna dvě sklárny firmy Josefa Schmida ml. v Podlesí a ve Stachách, které vyrobily v roce 1858 dohromady 1600 centů (asi 896 q) dutého skla různého druhu, což je na jednu sklárnu o jen něco více než v Klášterském Mlýně. Bohužel nám tehdejší nedokonalá a nejednotná statistická data nedovolují porovnávat výkon a ziskovost jednotlivých firem.

Další dochovaná statistická data plzeňské Obchodní a živnostenské komory jsou o dva roky mladší, z roku 1858. V Klášterském Mlýně stále pracovaly dvě pece, které byly otápěny přímo dřevem. U nich bylo tehdy vyrobeno celkem 999 centů (asi 560 q) tabulového skla – z toho šlo o 35 % obyčejného, 51 % polobílého, 6 % salinového (jako tavidlo byla používána kuchyňská nebo Glauberova sůl) a 8 % barevného tabulového skla. Dutého skla bylo vyrobeno 948 centů (asi 531 q). Z toho bylo 84 % barevného skla a 16 % čirého bezbarvého skla. Vysoký podíl barevného skla potvrzují i roční dodávky barvících složek – sloučenin mědi spotřebovala sklárna za rok 4 centy (asi 2 q), uranu 30 liber (asi 17 kg), kobaltu 30 liber (asi 17 kg) a burelu 200 liber (asi 112 kg, burel sloužil i jako odbarvovací složka do čirého bezbarvého skla).

Z roku 1858 se dochovala i data o celkové roční spotřebě surovin. Křemenného písku bylo ve sklárně spotřebováno 4 000 centů (asi 2 240 q), vápence 560 centů (asi 314 q), sody 100 centů (asi 56 q), potaše 300 centů (asi 168 q), Glauberovi soli 800 centů (síran sodný, asi 450 q), suříku 10 centů (oxid olovnato-olovičitý, asi 560 kg) a ledku draselného 10 centů (asi 560 kg). Jsou to zdánlivě suchá data, která ale, pokud vezmeme do úvahy obecné souvislosti, vypovídají mnoho zajímavého. V Klášterském Mlýně byla pro výrobu tabulového skla používána převážně lacinější tavidla na bázi solí, takže šlo o obyčejné a spíše lacinější druhy tabulí. Pokud najdeme v soupise dodaných surovin suřík a potaš, tak nám to indikuje výrobu dutého skla vysoké kvality, kdy byly do tradičního českého křišťálového skla přidávány olovnaté složky, které zvyšovaly jeho index lomu. Dalším zajímavým údajem ze statistiky z roku 1858 je celková hodnota vyplacených mezd, která v roce 1858 dosáhla 19 000 zlatých.

Pokud jste dočetli až sem, tak se Vám autorka seriálu omlouvá za to, že v tomto díle bylo pomalu více čísel než slov, a slibuje, že se v pokračování seriálu o něco polepší.

Umělecká fotografie foukání skla z podzimního mezinárodního sympozia ve sklárně Annín, autor Jakub Bucek.

 

 

Webdesign & hosting: ŠumavaNet.CZ