PŘÍBĚH OSMNÁCTÝ – SKLÁRNA V KLÁŠTERSKÉM MLÝNĚ NA POČÁTKU 50. LET 19. STOLETÍ | PAVILON SKLA PASK KLATOVY

Sklárna v Klášterském Mlýně na počátku 50. let 19. století

V následujících čtyřech částech seriálu na chvíli opustíme osudy Susanny Gerstnerové-Lötzové a jejího druhého manžela Franze Xavera Gerstnera a zaměříme pozornost provozy nové firemní sklárny v Klášterském Mlýně, na její staré i nové zaměstnance a výrobní program. K životnímu příběhu Susanny Gerstnerové-Lötzové se vrátíme v dvacátém pokračování seriálu.

Když firma Lötz koupila v únoru statek Klášterský Mlýn, tak zde stála huť na výrobu ručně foukaných tabulí z válců a k ní příslušející další vedlejší provozy – roztahovací pece, chladící pece apod. Sklárny na výrobu tabulí měly tehdy specifické uspořádání. Jednalo se o pánvové pece s prostorem pro velké pánve s obsahem někde kolem 200 kg skloviny a okolo pece byla vyhloubena jáma, přes kterou byla položena masivní prkna. Skláři nabírali sklovinu z pánví, stáli na prknech a foukali dlouhé válce do jámy. Šlo o specializovaný provoz, ve kterém se sice vyrábělo částečně i duté sklo či pateříky, ale až ze zbytků skloviny v pánvích, když již nebylo její množství dostatečné pro výrobu tabulí. Z ekonomických důvodů tak bylo výhodné ponechat tuto pec na tabulové sklo v provozu. Jak bylo ostatně zmíněno již v předchozích částech seriálu, tak firma Lötz měla již s obchodem s tabulemi zkušenosti z Debrníku. Ale problém byl v tom, že specializovaní tabuláři z Klášterského Mlýna odešli před několika lety, další zůstali na Debrníku a tak neměl zpočátku kdo foukat tabule. Byly zde ale také zakázky dutého skla, zejména polotovary pro severočeské rafinérské a obchodní společnosti, ale také pro vlastní zákazníky. A tak je zde záhy, asi již na jaře 1851 budována další huť na výrobu dutého skla, která byla jakýmsi protažením stávajícího objektu.

Poměrně solidní údaje o zdejších provozech máme pro 50. léta zejména ze statistických zpráv plzeňské Obchodní a živnostenské komory. Pro rok 1851 není Klášterský Mlýn ve statistikách zmíněn, ale pro léta 1852 až 1853 jsou zde mimořádně podrobné údaje o celém provozu. Jako vlastník a nájemce je tu uveden Franz Gerstner. V Klášterském Mlýně je v letech 1852-1853 uváděna pouze jedna pec na výrobu dutého skla se sedmi pánvemi, který byla otápěna přímo jen dřevem. Roční spotřeba dřeva tu činila 1500 sáhů blíže nespecifikovaného dřeva (tj. asi 5 100 m³), což byla zhruba i roční spotřeba tehdejší sklárny v Anníně. Důležitá byla také cena dřeva, která byla za sáh 4 zlaté a 30 krejcarů a opět můžeme použít srovnání s Annínem, kde dosáhli tehdejší nájemci Blochové ceny o něco výhodnější 4 zlaté 20/25 krejcarů, ale to mohlo být dáno jen tím, že brali dřevo především přímo od pronajímatele sklárny, statku Vatětice.

Důležité byly dodávky hlavních surovin. Podle statistických zpráv brala sklárna v Klášterském Mlýně křemen či křemenný písek ze statku Velký Zdíkov a ze Sušice. Zejména proslulý zdíkovský modrý křemen byl jedním ze základních předpokladů výroby kvalitního dutého skla. Jíly na pánve či opravy pecí byly kupovány v Bavorsku – v Deggendorfu, Pasově či Schwarzenfeldu, ale také jsou zmíněni dodavatelé ze Zbytin na Plzeňsku a z Moravy.

Vedle sklárny byla v Klášterském Mlýně i velká brusírna. I ta zde zřejmě stála již za Johanna Baptisty Eisnera a v roce nebo těsně po roce 1851 byla jen rozšířena. V letech 1852-1853 je zde uváděno 42 brusů. Výslovně to ve statistice řečeno není, ale podle situace je pravděpodobné, že tato brusírna byla poháněna vodním kolem. Šlo na tehdejší dobu o poměrně velkou brusírnu, která ukazuje na to, že zde bylo vyrobené sklo ze značné části také dekorováno. Pokud zde bylo 42 brusů, tak můžeme počítat i se zhruba 40 brusiči a jejich dalšími pomocníky. Plného obsazení strojů ale tehdy sklárna nedosáhla. Pro rok 1852 je tu zaznamenáno 30 brusičů a následujícího roku jen 20. Jednalo se zřejmě o brusy stažené z Annína a Ferdinandova Údolí, pro které nebylo využití, nebo nebyl dostatek personálu. Vedle brusičů je v rafinérských provozech zmiňován také jeden rytec skla a jeden pozlacovač.

Cena výroby surového skla byla v roce 1852 uváděna na hodnotě 20 000 zlatých a o rok později o něco klesla na 18 000 zlatých, cena zušlechtěného skla byla v roce 1852 asi 10 000 zlatých a v roce 1853 klesla na 7 000 zlatých. To odpovídalo výkonu středně velké šumavské sklárny a z čísel je zjevné, že sklárna vyráběla již tehdy produkty s vysokou přidanou hodnotou a byla rozhodně počítána v kvalitě produkce k předním závodům monarchie. Ale výkonem se nemohla rovnat třeba sklárnám firmy Meyr v Adolfově (1852 hodnota roční produkce 64 400 zlatých) nebo v Lenoře (1852 hodnota roční produkce 111 750 zlatých). Ale na druhou stranu to bylo o něco víc než ve stejné době u sklárny ve Stachách, kde byla v roce 1852 hodnota vyrobeného surového dutého skla 15 040 zlatých a hodnota zušlechtěného skla 8 060 zlatých.

A protože historické příběhy píší vždy lidé, tak se v příštím díle seriálu využijeme ještě některá data ze statistik, která se týkají zaměstnanců, a seznámíme s některými z prvních pracovníků u firmy Lötz v Klášterském Mlýně.

Na obrázku je pohled na sklárnu v Klášterském Mlýně v 80. letech 19. století.