PŘÍBĚH TŘINÁCTÝ: SKLÁŘI V ANNÍNĚ – PŘÍCHOZÍ Z VYSOČINY | PAVILON SKLA PASK KLATOVY

CZ DE EN
PŘÍBĚH TŘINÁCTÝ:    SKLÁŘI V ANNÍNĚ – PŘÍCHOZÍ Z VYSOČINY
  • Pavilon skla Klatovy
  • Pavilon skla Klatovy
  • Výstava Lötz, Klatovy
  • Výstava Lötz, Klatovy
  • Pavilon skla Klatovy
  • Pavilon skla Klatovy
  • Sklo Lötz, Šumava
  • Sklo Lötz, Šumava
  • Sklo Lötz, Šumava
  • Sklo Lötz, Šumava
  • Sklo Lötz, Šumava
Sklo Lötz, Šumava6 Sklo Lötz, Šumava6 Pavilon skla Klatovy5 Pavilon skla Klatovy5 Pavilon skla Klatovy4 Pavilon skla Klatovy4 Sklo Lötz, Šumava3 Sklo Lötz, Šumava3 Výstava Lötz, Klatovy1 Výstava Lötz, Klatovy1 Výstava Lötz, Klatovy1

Nabídka

Sběratelství



Příběh třináctý: Skláři v Anníně – příchozí z Vysočiny

Některé nové zaměstnance získal Johann Lötz pro annínskou sklárnu také z další rozvinuté sklářské oblasti, z Českomoravské vrchoviny či Vysočiny. Zřejmě již od počátků obnovené sklárny to byl sklář Johann Wondra, syn stejnojmenného skláře z čáslavského kraje (sklárna není v matrice specifikována) spolu s manželkou Aloisií, dcerou skláře Ignátze Gerharda rovněž z čáslavského kraje. Není jasné, jak dlouho Wondra v Anníně pracoval, protože o jeho přítomnosti se dochoval jen jeden zápis při narození jeho dcery Elisabethy v únoru 1839.

Z panství Český Rudolec na pomezí Čech a Moravy pocházeli Johann a Michael Hartingerové, synové Johanna Hartingera, skláře na zdejší huti v Rožnově (působil také na sklárně Dürnberg v Dolních Rakousích). Asi nejstarší Johann pracoval nejméně v letech 1831-1836 na sklárně ve Zlaté Studni. Přišel sem s manželkou Rosalií Schwingerschluß, dcerou dřevaře z Pohorské Huti na Novohradsku. Možná již začátku roku 1838 odešel spolu s Johannem Lötzem do Annína, kde je ale doložen až později jako otec dětí, které se zde oženily/provdaly v listopadu 1851 a v únoru 1852. Johann Hartinger byl podle všeho jeden z nejšikovnějších sklářů firmy, protože je pravidelně označován jako „kunstreicher Glasmacher“ – „umělecký sklář“ či „šikovný sklář“. U firmy Lötz v Anníně a později v Klášterském Mlýně pracoval jako sklář také jeho syn Franz (* asi 1825). Ten se v únoru 1852 oženil s Theresií Kreutzerovou, dcerou taviče ze sklárny ve Stachách a v Klášterském Mlýně pracoval nejméně do roku 1854. Poté odešel na sklárnu v Podlesí.

Zápis o sňatku dcery Johanna Hartingera Anny (* asi 1827) z listopadu 1851 je důležitý pro lepší poznání produkce Lötzovy annínské sklárny. Anna se totiž provdala za pozlacovače Josefa Piesche (4. 12. 1822 v Kamenický Šenov – ?), syna kamenickošenovského brusiče skla (kuliče) Josefa Piesche. Tato svatba ukazuje na to, že do Annína přicházeli také severočeští zušlechťovatelé skla. A šlo zejména o malíře a pozlacovače, dobrých brusičů byl v oblasti střední Šumavy dostatek a pracovali zde také šikovní rytci. Příchod nových profesí souvisel zejména se změnou požadavků zákazníků v souvislosti se stylem druhého rokoka, kdy se stále více uplatňovaly malované dekory. Zpočátku se asi jednalo spíše o sezónní pracovníky, kteří přicházeli na několik měsíců, podobně jako jezdili rytci v letních měsících do lázeňských měst. Josef Piesche je v matrikách v době působení firmy Lötz v Anníně do roku 1852 zcela ojedinělým jevem. Ale právě sezónní pracovníci se do matrik dostávali spíše náhodně, takže to nevypovídá o jejich možném počtu.

Do Annína přišel také Johannův mladší bratr Michael Hartinger, ten pracoval kolem roku 1836 na sklárně v Podlesí. Tady je doložen nejméně v květnu 1838, kdy se v Rejštejně oženil s dcerou místního pekařského mistra Theresií Maÿerovou. Asi to byl právě tento sňatek, který ho přiměl ke změně působiště a tak, se v červnu 1840 první dítě mladého manželského páru, dcera Theresie narodila již v Anníně. A na Šumavě byl činný i třetí z bratrů Hartingerových, Georg – ten pracoval jako sklář v Adolfově u Vimperka.

A pak zde byli příchozí, kteří pocházeli ze sklárny v Těchobuzi u Pacova, která zanikla v polovině 30. let 19. století a jejíž zaměstnanci hledali nová působiště. Byl to třeba Antonín Tomáš / Anton Thomas (25. 5. 1816 Těchobuz – 14. 6. 1850 Ferdinandovo Údolí), syn těchobuzského brusiče skla Václava Tomáše a Marie Salačové z Lesné u Pacova. Po ukončení provozu v Těchobuzi odešel s otcem na sklárny na pomezí Novohradských hor a kraje Weitra v Dolních Rakousích. Václav Tomáš (+ ante 1848) je uváděn později jako brusič v Nagelbergu a Antonín mohl pracovat na některé ze skláren v Novohradských horách, odkud pocházela jeho manželka Josefa Weberová (* asi 1814). Ta byla dcerou Jakoba Webera/Werbera, usedlíka z Janových Hutí a Apolonie Kanzingerové z Hirschenstein v Rakousku.

Ke svatbě snoubenců došlo v dubnu 1842 v kostele Svatého Mouřence, ale již v únoru 1842 se jim narodila v Anníně dcera Josefa (ta je ale uvedena v matrice jako manželské dítě / velmi divné! – poznámka autorky). Malá dcera bohužel umírá již v listopadu téhož roku. Následujícího roku v listopadu 1843 se narodila druhá dcera Franziska. S ní odchází kolem počátku roku 1846 rodina na další sklárnu firmy Lötz, do Ferdinandova Údolí na statku Debrník, kde v březnu narodil manželům první syn Tomáš. Ani ten se ale nedožil jednoho roku, zemřel v lednu 1847. V říjnu 1848 se narodila manželům další dcera Walburga, ale ani té osud nedopřál dlouhý život, zemřela po jednom měsíci. Bylo to smutné. O něco později v prosinci 1849 přišla na svět dcera Albína, ale z ní se Antonín Tomáš dlouho netěšil. Zemřel v červnu 1850 ve věku pouhých čtyřiatřiceti let na tuberkulózu. Nebyl jediný, mnozí brusiči skla nemívali tehdy dlouhý život, protože práce v uzavřených prostorách plných prachu rozhodně měla daleko do zdravého pracovního prostředí. V lednu 1851 šla Josefa Tomášová za kmotru dceři brusiče Georga Schlenze a je označena jako brusička. Spolu s ní byl kmotrem brusič skla Wenzel Hauplik, za něhož se zhruba za měsíc poté v kostele v Železné Rudě provdala.

V posledních třech dílech seriálu jsme se věnovali příběhům lidí, jejichž ruce tvořily krásu šumavského skla. Byl to jen malý výsek z desítek různých osudů a příběhů těch, kteří ve druhé čtvrtině 19. století spojili na delší nebo kratší dobu svůj život s firmou Lötz. V následujících dílech seriálu se již vrátíme k Susanne Lötzové a dalšímu vývoji firmy založené Johannem Lötzem.

Jak vypadala práce v brusírně, to můžeme vidět na rytině z doby kolem poloviny 19. století, která zobrazuje práci při broušení zátek.

 

 

Webdesign & hosting: ŠumavaNet.CZ