STŘEDOVĚCÍ VITRÁŽISTÉ V KLATOVECH | PAVILON SKLA PASK KLATOVY

CZ DE EN
STŘEDOVĚCÍ VITRÁŽISTÉ V KLATOVECH
  • Pavilon skla Klatovy
  • Pavilon skla Klatovy
  • Výstava Lötz, Klatovy
  • Výstava Lötz, Klatovy
  • Pavilon skla Klatovy
  • Pavilon skla Klatovy
  • Sklo Lötz, Šumava
  • Sklo Lötz, Šumava
  • Sklo Lötz, Šumava
  • Sklo Lötz, Šumava
  • Sklo Lötz, Šumava
Sklo Lötz, Šumava6 Sklo Lötz, Šumava6 Pavilon skla Klatovy5 Pavilon skla Klatovy5 Pavilon skla Klatovy4 Pavilon skla Klatovy4 Sklo Lötz, Šumava3 Sklo Lötz, Šumava3 Výstava Lötz, Klatovy1 Výstava Lötz, Klatovy1 Výstava Lötz, Klatovy1

Nabídka

Sběratelství



Středověcí vitrážisté v Klatovech

Středověcí vitrážisté v Klatovech

Ze zlomků historických pramenů 14. a 15. století se jen těžko staví ucelené příběhy tehdy žijících lidí, pokud se zrovna nejednalo o krále či podobně významné osoby. A umělečtí řemeslníci nebyli předmětem vyprávění kronikářů, ani nebyli hrdiny legend. O jejich životě vypovídají jen kusé zápisy o proplacení prací, o koupi nemovitostí, měšťanských právech apod. Právě z takových zlomků je vybudován příběh, ve kterém hrají hlavní roli vitrážisté, jejichž osudy se spojily ve středověku načas s královským městem Klatovy.

V době Karla IV. a Václava IV. putovali po celé střední Evropě, od kostela ke kostelu, od jedné stavební hutě k další řemeslníci označovaní jako „vitreatores“ (sklenáři). Byli to právě oni, kdo v závěru stavebních prací dával oknům jejich lesk. Sestavovali z barevných sklíček obrazce, osazovali je do olova a zdobili malbou a zlacením.

Je škoda, že se skleněná okna z lucemburské doby v Čechách téměř nedochovala. Z jistě nádherných vitráží v chrámu sv. Víta v Praze zbyly jen zlomky, několik menších vitráží jednoduššího provedení se zachovalo z venkovských kostelů. Jediným místem, kde u nás i dnes můžeme vidět větší vitráž z doby Karla IV., je kaple sv. Kateřiny na hradu Karlštejn. Ta v sobě nese typické prvky vitráží parléřovského stylu – zemité postavy často uspořádané do kruhové kompozice, živá gesta figur, jejich zasazení do architektonického rámce apod. Bohužel srovnávací materiál pro lucemburské vitráže nacházíme spíše mimo české země, kde se dochovaly práce umělců pražského parléřovského okruhu (Vídeň, Krakov, Ulm apod.). A právě karlštejnská vitráž Ukřižování může být s vysokou mírou pravděpodobnosti dílem muže, který zřejmě pracoval spolu se svým synem také v Klatovech.

Jmenoval se Konrád Kadolt a narodil kdesi ve střední Evropě zřejmě v letech 1310-1320 (uvažovat bychom mohli třeba o Norimberku a okolí). První zatím známá písemná zmínka o něm pochází z ledna 1348. Tehdy přichází do Prahy ke dvoru Karla IV. a následně získává pražské měšťanství. Ve staroměstských městských knihách se dochoval latinský zápis „Item anno domini ut supra Conradus glaser de Neyer recepiet purkrecht in die St. Timotei apostoli et factus est civis pragensis et est residens penes Fetirlikonen“. Z tohoto zápisu vyčteme, že Konrád přišel do Prahy někdy před lednem 1348 z místa zvaného „Neyer“, což je Nýrsko. Co mohl dělat „vitreator“ v Nýrsku, je poněkud nejasné, jednou z mála možností je to, že zde provozoval sklárnu v místech dnešní Skelné Huti, ve které vyráběl polotovar pro vitráže. O práci neměl pravděpodobně nouzi. Tehdy se stavěl chrám sv. Víta, další pražské kostely či Karlštejn. A tak mohl být jeho pražský dům, který stál zhruba v místech dnešního obchodního domu Kotva, poměrně výstavný. V Praze je pak s jistotou doložen v letech 1357-1358 a pravděpodobně zde pracoval ještě někdy do konce 60. let 14. století na zakázkách pro císařský dvůr, protože práce například na Karlštejně v kapli sv. Kateřiny probíhaly v letech 1357-1369. V této době ale mohl realizovat zakázky i jinde ve střední Evropě. Například v roce 1363 je zaznamenán v účtech kostela sv. Sebalda v Norimberku nějaký „Conrad glaser“, který zde zhotovoval vitráže. Ten se tu v záznamech opakovaně objevuje také na počátku 70. let 14. století. Snad je totožný s námi sledovaným mistrem.

A nyní musíme pro lepší pochopení souvislostí udělat časový skok do let 1389-1390, kdy Konrád Kadolt pravděpodobně v Praze umírá. Zhruba ve stejné době, v březnu roku 1390 získává měšťanské právo na Starém Městě další „vitreator“, Václav – „Wenzeslaus de Klathovia vitreator et pictor recepit ius civile...“ – „Václav z Klatov sklenář a malíř obdržel měšťanské právo...“. Na tomto místě je třeba napsat, že to podle dobového způsobu neznamená, že Václav z Klatov byl rodákem z Klatov, ale prostě jen to, že z Klatov přišel. Václav tedy přichází do Prahy a podle všech souvislostí přebírá Konrádovu dílnu.

A opět se vrátíme o nějakých dvacet let zpátky, do Klatov roku 1369, kdy je mezi klatovskými měšťany zmiňován „Konrad – judex quondam de Nyra“ – „Konrád – bývalý rychtář z Nýrska“. A tady je třeba znovu připomenout putování „vitreatorů“, kteří se usazovali právě tam, kde měli práci. To, že byl Konrád, bývalý rychtář z Nýrska zmiňovaný v klatovských městských knihách vitrážistou, naznačuje nějaká jeho vazba na Nýrsko a také časová souvislost mezi jeho smrtí a příchodem Václava z Klatov do Prahy. Vypadá to tak, že Václav převzal někdy ke konci 70. let 14. století Konrádovy zakázky v Klatovech, protože Konrád se tehdy nepochybně vrátil do Prahy. Zde je v roce 1378 doložen jako člen malířského cechu a v roce 1379 najdeme jeho jméno také na zlomcích účtů stavby chrámu sv. Víta. Z Prahy se pak Konrád jistě nevzdálil na delší dobu až do roku 1389, protože v letech 1379 až 1389 byl staroměstským konšelem. V momentě, kdy Konrád mizí z pražských zápisů, nastupuje na jeho místo Václav.

V Praze měla Konrádova dílna nepochybně dost zakázek, ale na čem se podílela v Klatovech? I zde mohl mít dlouhodobější zakázky. Pokud byl Konrád v Klatovech kolem roku 1369, tak patrně pracoval na vitrážích kostela sv. Vavřince při klášteře dominikánů. Dominikáni sice věnovali svůj život rozjímání a askezi, ale jejich středověké kostely se vyznačovaly velmi krásnou výzdobou, ve které nemohly samozřejmě chybět ani vitráže. To můžeme vidět například u středověkých dominikánských kostelů v Kremsu nebo Strasbourgu. Pokud jde o jeho další možnou práci v Klatovech, tak bychom mohli teoreticky uvažovat i o arciděkanském kostele Narození Panny Marie, ale ten zřejmě nebyl tehdy ještě stavebně natolik v pokročilém stádiu, aby zde mohla být umístěna skleněná okna. Jak bylo tehdy obvyklé, Václav musel být také klatovským měšťanem, i když pro to zatím chybí doklady. Každopádně zde pracoval asi někdy do přelomu let 1389 a 1390. Ani u něj nemůžeme vyloučit, že realizoval některé větší zakázky i na vzdálenějších místech a ani to, že mohl Konrádovi pomáhat v Praze. Také se mohl podílet na výzdobě dalších kostelů na Klatovsku. A hypoteticky bychom mohli předpokládat, že u Nýrska také vedl provoz sklářské huti.

Kolik let mohlo být Václavovi v době odchodu z Klatov, o tom se můžeme také jen dohadovat. S ohledem na to, že v Praze jako majitel domu v dnešní Týnské uličce platil poplatky naposledy v letech 1433 až 1434, mohli bychom jeho narození klást někam do doby kolem 1350. Do Prahy tak mohl přijít asi ve čtyřiceti letech. Byl nepochybně středního věku a ženatý, protože spolu s ním získal v roce 1390 měšťanské právo také jeho syn Nicolaus Mates (Mikuláš Matyáš), který je uváděn jako „aurifaber“ – zlatník. I tato profese souvisela ale s okny, která byla tehdy nejen malována, ale i pozlacována. A rovněž předpokládaný Mikulášův dědeček Konrád je v zápisech uváděn mimo jiné jako „vitreator et aurifaber“ – „sklenář a zlatník“. Mikuláš tak mohl doplňovat svého otce, který je uváděn jako „vitreator et pictor“ – „sklenář a malíř“. Tento Mikuláš Matyáš se asi narodil kolem roku 1370 a možná právě v Klatovech. Nemůžeme ani vyloučit, že měl Václav synů víc a že některý z nich pokračoval v jeho práci na kostelích na Klatovsku, podobně jako on převzal zakázky od svého otce Konráda. Tady je ještě dost prostoru pro další výzkum, pokud se pro něj najdou nějaké prameny.

V Praze se „Magister Wenceslaw glaser“ stal členem malířského cechu, ve kterém je veden asi od roku 1400 zhruba do roku 1420 mezi jeho českými příslušníky, takže nebyl vnímán v Českém království jako cizinec. Z toho bychom mohli usuzovat, že se zřejmě narodil již v Čechách a možná právě v Nýrsku nebo v Praze. Václav v Praze s největší pravděpodobností převzal dvorské zakázky a mohl pokračovat například na vitrážích pro chrám sv. Víta. Od roku 1424 vlastnil dům (později dva) v Týnské uličce, kde je právě v roce 1424 uváděn jako „paterník“ (tedy výrobce či dodavatel pateříků). To je zpráva pro celý kontext šumavského sklářství i pro jeho propojení na sklárnu u Nýrska nesporně mimořádně zajímavá. V tomto domě žil „Wenzeslaus Glaser de domo luce“ – „Václav Sklenář z Lukášova domu“ nejméně do roku 1434. Někdy toho roku nebo krátce poté asi ve svém domě za Týnským chrámem umírá. To již asi neměl zakázky na barevné vitráže, protože „inter arma silent musae“ a rok 1434 je rokem bitvy u Lipan. Možná se ale věnoval jen výrobě a prodeji pateříků a růženců, protože o ty mohl být stále zájem. I tato skutečnost by mohla nějak spojovat dominikánský klášter v Klatovech a sklenáře Václava, protože právě dominikáni byli propagátory růženců.

Jiné to bylo s jeho synem Mikulášem. Ten si v roce 1399 koupil dům na Novém Městě pražském zhruba v místech dnešního náměstí Republiky a v roce 1403 získal od krále Václava IV. pro svůj dům osvobození od všech dávek a berní. To by mohlo ukazovat, že získal zvláštní odměnu za nějaké zakázky zhotovené pro královský dvůr, který tehdy sídlil v místech dnešního Obecního domu (tedy „co by kamenem dohodil“ od Mikulášova domu). O tom, že se jednalo o vynikajícího sklenáře, svědčí i to, že mu bylo svěřeno zasklení (a výzdoba) oken Novoměstské radnice na dnešním Karlově náměstí. Tento Mikuláš ale mizí z pražských zápisů kolem roku 1420. Buď zemřel, nebo odešel spolu s dalšími uměleckými řemeslníky parléřovského okruhu někam mimo České království, kde se dál věnoval zasklívání a dekorování oken.

Je to jen torzovitý příběh, ve kterém je mnoho dohadů a hypotéz, ale středověké prameny neposkytují tolik opěrných bodů, abychom mohli zcela zdokumentovat práci a životní osudy „vitreatorů“, kteří na čas spojili svůj život také se stavebními hutěmi v královském městě Klatovy. Možná se v budoucnu objeví další prameny, které tuto historickou rekonstrukci upřesní či promění. Dnes se také můžeme jen dohadovat, jak vypadal okna s malovanými či zlacenými skly osazenými v olovu z předhusitské doby v klatovských kostelech. Podobně jako jinde v Čechách se z nich zřejmě vůbec nic nedochovalo.

©Jitka Lněničková, 2020

 

Webdesign & hosting: ŠumavaNet.CZ