MALÁ NÁHRADA ZA PŘEDNÁŠKU | PAVILON SKLA PASK KLATOVY

CZ DE EN
MALÁ NÁHRADA ZA PŘEDNÁŠKU
  • Pavilon skla Klatovy
  • Pavilon skla Klatovy
  • Výstava Lötz, Klatovy
  • Výstava Lötz, Klatovy
  • Pavilon skla Klatovy
  • Pavilon skla Klatovy
  • Sklo Lötz, Šumava
  • Sklo Lötz, Šumava
  • Sklo Lötz, Šumava
  • Sklo Lötz, Šumava
  • Sklo Lötz, Šumava
Sklo Lötz, Šumava6 Sklo Lötz, Šumava6 Pavilon skla Klatovy5 Pavilon skla Klatovy5 Pavilon skla Klatovy4 Pavilon skla Klatovy4 Sklo Lötz, Šumava3 Sklo Lötz, Šumava3 Výstava Lötz, Klatovy1 Výstava Lötz, Klatovy1 Výstava Lötz, Klatovy1

Sběratelství



MALÁ NÁHRADA ZA PŘEDNÁŠKU

Okolnosti nejsou příznivé pro pořádání přednášky, a tak jsem pro všechny, kdo chtěli přijít i pro další připravila jako malou náhradu text o historii hyalitového skla. Všem přeji hodně zdraví Jitka Lněničková, kurátorka PASKu.

TAJEMSTVÍ HYALITOVÉHO SKLA

Produkce černého hyalitu je spojena neodmyslitelně s regionem jihočeských Novohradských hor, kde se vyráběl zhruba v původní podobě ve zdejší poslední sklárně v Černém Údolí asi do přelomu 19. a 20. století. Během asi osmdesáti let své historie prošlo toto neobvyklé sklo mnoha proměnami. Od doby vynálezu až do konce bylo využíváno hojně jako užitkové sklo zejména pro lékárenské dózy, láhve apod. Jeho neprostá neprůsvitnosti jej předurčovala pro uchovávání matérii citlivých na světlo, kterých byla v lékárnách (a také chemických laboratořích) celá řada. V první polovině 19. století z něj byly ze stejného důvodu vyráběny i láhve na minerální vody. Velká móda černého hyalitu jako luxusního dekorativního předmětu trvala nepoměrně kratší dobu. Pro náročného zákazníka byla tato skla zajímavá především ve 20. letech 19. století a jejich doba vrcholila někdy na konci tohoto desetiletí, ve 30. letech již hyalit střídala postupně jiná barevná skla. Přesto si toto černé sklo ve své luxusnější podobě udrželo jistý okruh zákazníků i po polovině 19. století.

STRUČNÁ HISTORIE SKLÁŘSTVÍ NA NOVOHRADSKU

Počátky sklářství v Novohradských horách sahají s nejvyšší pravděpodobností až do středověku, jak na to odkazují některá toponyma. Prvním velkým obdobím zdejšího sklářství byla renesance, kdy bylo novohradské panství součástí rožmberského dominia. Ve druhé polovině 16. a na počátku 17. století zde pracovala řada skláren – Pivonice (před 1558-po 1653), Rapotice (před 1564-po 1599), Dolní Příbrání (asi 1569-?), Jedlice (někdy v 2. polovině 16. století), Bělá (před 1584-po 1599), Pumpova huť u Pohoří na Šumavě (před 1589-asi po 1634). Ty nejlepší výrobky ale zhotovovala sklárna Staré Hutě u Hojné Vody (1564/1589-asi 1619), která dodávala sklo přímo na rožmberský dvůr. Tato sklárna vyráběla mimo jiné mramorované sklo barvy vlašské červeně.

Když získali v roce 1620 novohradské panství Buquoyové, tak zde pracovaly asi dvě sklárny (Pivonice Pumpova huť), Staré Hutě u Hojné Vody byly pravděpodobně vypálené při dobývání Nových Hradů v roce 1619. Tato sklárna byla ale v roce 1623 na novém místě obnovena – Nové Hutě u Hojné Vody (1623-1677). Těžké časy třicetileté války a hospodářskou krizi po ní pak zdejší sklárny jen přežívaly.

Nový rozvoj novohradského sklářství přišel až v 70. letech 17. století, kdy zde došlo pod vedením odborníků z ciziny k úspěšným pokusům o výrobu křišťálového skla v benátském stylu na Nových Hutích u Hojné Vody a na nově vybudované sklárně v Údolí u Nových Hradů (před 1680-1705/1708). Dále zde přibyly nové sklárny v Lužnici (1673-1715) a na Šancích u Pohoří na Šumavě (1695-1777). Tehdy již pracovaly některé sklárny přímo pod vrchnostenskou správou.

K nové vlně zakládání skláren na panství Nové Hrady došlo po polovině 18. století a motivací tehdejšího majitele bylo zvýšení výnosu panství po bankrotu rodinného majetku Buyuoů v roce 1732. Tehdy byly založené sklárny Mlýnský Vrch (1757-1795/1796), Javory (1764-před 1769), Stříbrné Hutě* (1771/1772-1881), Janovy Hutě (1777-1838), Terčí Huť (před 1784-1797/1798), Jiříkovo Údolí (1786-1910), Pavlína* (1790-asi 1852), Skelná Huť/Bonaventura* (1794/1795-1881). Nájemcem většiny tří* z těchto skláren byl významný skelmistr Josef Meyr, který zdejší sklářství pozvedl na nejlepší nejen v Čechách. Vyráběl zejména velmi kvalitní křišťálové sklo zdobené jemným brusem a rytinou.

Když v roce 1803 převzal po otcově smrti rodinné majetky Georg F. A. Buquoy, uvědomil si výhody provozování skláren v režii panství a odmítal stávajícím nájemcům prodloužit smlouvy. To bylo velmi problematické zejména pro rodinu Meyrů, která tak byla nucena přesunout základnu svého podnikání na Šumavu. Mezi léty 1805 až 1816 se mu tak podařilo vytvořit velký sklářský podnik sestávající z pěti skláren – Jiříkovo Údolí, Stříbrné Hutě, Skelná Huť/Bonaventura, Pavlína a Janovy Hutě. Provoz z Janových Hutí byl v letech 1836-1838 přenesen novou sklárnu v Černém Údolí (1838-1901). Ke sklárnám patřily i velké brusičské, malířské a rytecké dílny.

Ve výrobním programu následoval Georg Buquoy v prvních letech vlastního provozování skláren své předchůdce Meyry a nejprve se zaměřil na zdokonalování výroby křišťálového skla. Móda se ale proměňovala a hrabě viděl, že musí přijít s něčím novým, co by se dobře uplatnilo na trhu. Nejprve přišel s černým hyalitem (1816), poté s červeným hyalitem (1819) a po nich následovala barevná mramorovaná skla – agatiny (před 1834). Pokoušel se i o výrobu lisovaného skla, které ale tehdy nebylo pro zákazníky ještě dostatečně atraktivní.

Po smrti Georga Buquoye (1851) zůstaly sklárny ve vrchnostenské správě, ale již jim nebyla věnována taková péče. Jiříkovo Údolí bylo v roce 1852 pronajato firmě Carl Stölzle, která ji jako poslední sklárnu na Novohradsku udržela v provozu do roku 1910. Ve správě panství pracovaly do roku 1881 Stříbrné Hutě a Bonaventura a poté byl veškerý personál převeden do Černého Údolí. Zde byl provoz ukončen v roce 1901. Do první světové války kdysi tak slavné novohradské sklářství zcela zaniklo.

NEZBYTNÉ INOVACE V ČESKÉM SKLÁŘSTVÍ

Prakticky po celé 18. století vládlo české sklo světovým trhům. Zisky byly solidní a odbyt stálý. V posledních desetiletí tohoto století se ale začínaly české sklárny i rafinérské a vývozní společnosti potýkat v různých zemích s ochranářskou celní politikou a zápasily také se zdražováním surovinových vstupů a emigrací sklářů a zušlechťovatelů skla i výtvarným zaostáváním produkce. Tyto a další problémy umocnily válečné události po Velké francouzské revoluci v roce 1789 a zejména vyhlášení kontinentální blokády v roce 1806. Čeští výrobci zůstali odříznutí od zámořských trhů a po skončení blokády v roce 1814 najednou zjistili, že jejich trhy obsadilo anglické sklo. Naděje na návrat tak pohasla a bylo třeba přijít s novinkami, které by českému sklu vrátily ztracenou slávu. Doba od roku 1815 až do 30. let 19. století je tak dynamickou epochou hledání a nalézání nových technologických postupů i nových rafinačních technik.

SKLO NAPODOBUJÍCÍ

Pro užité umění první poloviny 19. století byla jedním z rysů záliba v předmětech napodobujících kameny či polodrahokamy a také v předmětech, které byly inspirované antickým či orientálním uměním. Lidé se obklopovali předměty, které vyhovovaly jejich romantizující touze po tajemnu a historické reminiscenci. A tak antickou keramiku napodobovala litina či kamenina, imitovalo se čínské lakované zboží apod. Tyto trendy se nemohly vyhnout ani českému sklářství, které hledalo své nové cesty. Byl to ve druhém desetiletí například biskvitový email novoborského rafinéra skla Friedricha Egermanna (1777-1864), který tvary napodoboval antickou keramiku a biskvit. Víceméně souběžně se začalo vyrábět černé hyalitové sklo (od 1816) a následně červené hyalitové sklo (1819), objevy hraběte Georga Buquoye. Dalším Egermannovým vynálezem byla žlutá lazura (1820), na ní navazující skla napodobující polodrahokamy – lithyaliny (1828) a červená lazura (1832). Polodrahokamy pak napodobovala další řada barevných buquoyských skel před polovinou 30. let 19. století – agatiny. A byly zde i další podobné pokusy.

DŮVODY PRO HLEDÁNÍ NOVÉHO MATERIÁLU

Obvykle se předpokládá, že název hyalit je odvozeného od latinského a řeckého slova pro sklo „hyalos“, ale hyalit je také nerost. Jde ale jednoznačně o silikátový materiál s velmi specifickými vlastnostmi. Dlouho byl považován za svébytnou sklovitou hmotu navazující na Réamurův porcelán nebo lávové sklo, protože měl pro běžné sklo netypické vlastnosti. Ty byly ovšem jeho největšími přednostmi – tvrdost, dokonalá neprůsvitnost a odolnost při velkých i náhlých změnách teploty. Otázkou je, zda byla na počátku snah o jeho vynalezení potřeba odolného běžného užitkového skla nebo skla pro luxusní spotřebu?

Čajová a kávová kultura tehdejší vznešené společnosti vyžadovala pěkné a reprezentativní stolní soubory. Nejlepší byly samozřejmě z tenkého čínského porcelánu a jeho kvalitní napodobeniny, z nichž jednou bylo i bílé opalínové (mléčné) sklo. Soupravy na kávu a čaj z bílého i křišťálového skla ale praskaly, a tak vyvstal problém, jak vyrobit sklo dostatečně odolné pro horké nápoje. A pak je zde ale druhá možnost. Chemik a fyzik hrabě Buquoy, který se zabýval různými pokusy, se nepochybně setkával se stejným problémem nedostatečné odolnosti různých nádob. Je tedy otázkou, co stálo na počátku uvažování o možnosti vynálezu nového odolného skla.

ČERNÝ HYALIT

Černý hyalit byl poprvé úspěšně utaven na konci roku 1816 a od roku 1817 se začal vyrábět ve velkém a byl o něj zájem. Už první rok se ho prodalo za 1183 zlatých, což mohlo být asi 1000 až 1500 kusů. Tehdy se mohlo zčásti jednat o hladké předměty bez dekoru, láhve na minerálku nebo o zboží pro lékárníky. Již z roku 1817 jsou ale doklady o tom, že hyalit byl také dekorován brusem a rytinou. Tyto dekory nebyly v prvním roce příliš kvalitní a nelíbily se hraběnce Gabriele Buquyové. Mělo to ale poměrně jednoduchou příčinu, brusiči a rytci se zde setkali se zcela novým a velmi tvrdým materiálem, s nímž se museli teprve naučit pracovat. Sám hrabě Buquoy údajně o těchto počátečních výrobcích prohlásil: „Ten brus a rytina jsou moc lajdácké, takhle se to nemůže veřejně ukazovat.“ Záhy se ale zlepšila i výtvarná stránka černého hyalitu, jehož první inspirací byla nepochybně černá basaltová keramika (Black Basalt) anglického výrobce Josiaha Wedgwooda, který se zase nechal předtím inspirovat černými výrobky starověkých etruských keramických dílen. Na zlepšení výtvarné stránky produkce měla zřejmě rozhodující podíl dáma s výrazným výtvarným citem a talentem, hraběnka Gabriela.

Nový materiál i výrobky z něj zákazníky zaujaly a záhy se stal hyalit velkou módou zejména ve středoevropských salónech, protože se již na konci druhého desetiletí 19. století podařilo vyrábět předměty s velmi elegantními a kvalitně provedenými broušenými a rytými dekory, které vycházely především z antických předloh po Wedgwoodově vzoru. Zhruba v této době se začíná na hyalitu uplatňovat také malba zlatem, která zpočátku spíše jen zvýrazňuje linie brusu a rytiny.

ČERNÝ A ČERVENÝ HYALIT

V souvislosti s černým hyalitem nelze nezmínit hyalit červený, jakkoliv má s podstatou svého černého předchůdce technologicky jen málo společného. Zatímco černý hyalit je svébytnou sklovinou vynalezenou hrabětem Buquoyem, červený hyalit modifikací tradiční mramorované skloviny barvy pečetního vosku (někdy vlašská červeň), kterou znala už renesance a které se vyrábělo i na tehdejších rožmberských sklárnách na Novohradsku. Hrabě Buquoy zde ale jako schopný podnikatel využil zavedeného názvu a začal „nové sklo“ vyrobené poprvé v roce 1819 uvádět na trh pod obchodním názvem „červený hyalit“. I u červeného hyalitu je zřetelný odkaz na anglickou inspiraci Wedgwoodovou keramikou „rosso antico“.

VZESTUP A PÁD HYALITOVÉHO SKLA

Zejména 20. a 30. léta 19. století byla dobou mimořádné obliby hyalitového skla. Toto sklo se například v první polovině 20. let 19. století dodávalo přes pražský sklad buquoyských skláren dále do Varšavy, Lipska, Budapešti, Vídně, Hamburku, Hannoveru, Drážďan a dalších míst. Objednávky stoupaly tak rychle, že sklárna v Jiříkově Údolí nestačila poptávce, a tak se hyalit začal vyrábět i ve sklárně ve Stříbrných Hutích. Zde ale musíme zmínit, že hyalit byl v kontextu nabídky tehdejších skláren velmi drahým produktem.

Obchodně úspěšný artikl je ale nutné pro zachování odbytu také inovovat, a proto firma přichází v průběhu 20. let 20. století s novými rytými, broušenými a zlatem malovanými vzory a dekory, do kterých se promítají například biedermeierské květiny, arabesky, dekor nekonečné cesty, rostlinné rozvilinové dekory, ale objevují se hojně i geometrické motivy či miskovitě vybroušené okraje. Některá z prvních hyalitových skel jsou dekorována i pásky dekoru, který vychází z klasicismu (rozvilinové dekory, listy apod.). Někdy se u tohoto typu předmětů objevuje i kombinace malby zlatem a bílým emailem nebo zlatem a stříbrem. Velmi často byly zlacené také celé plochy – například vnitřní stěny šálků, úchyty apod. Nacházíme i předměty, u nichž je zlatem pokrytý celý povrch.

Velmi výraznou skupinou jsou někdy od poloviny 20. let 19. století také na hladkém lesklém povrchu zlatem malované chinoaserie. Tyto předměty vycházely esteticky z tehdy velmi populárních a napodobovaných čínských laků. Ty se v prvních desetiletích 19. století staly natolik módní, že byly napodobovány nejen na kovu či porcelánu (například vídeňská porcelánová manufaktura již kolem roku 1800), ale třeba také z papírmašé (v Anglii firmy Henry Clay, John Baskerville apod.). Novou vlnu zájmu o čínské umění vyvolaly zejména ve Spojeném království grafiky podle kreseb z čínských cest anglického malíře Williama Alexandra (1767-1816), které mohla mít doma i rodina Buquoyů. Návrhy těchto chinoaserií jsou opět spojovány s hraběnkou Gabrielou. Jde o dekory, jejichž plasticitu zvýrazňuje kombinování matného a lesklého zlata. Někdy jde jen o drobné motivy (rostliny, květy, hmyz apod.), jindy zde nacházíme celé výjevy zahrad s drobnou architekturou (pagody, pavilonu), oživené postavami pracujících, lovících či odpočívajících Číňanů. A nemohou chybět ani čínští draci, reální i fantazijní ptáci, motýli apod., kteří tvoří na černých hyalitových předmětech malebné skupiny. Tyto vzory jsou často ohraničeny páskovými dekory s mřížkami či rozvilinami, jejichž podoba rovněž vychází z čínských laků. Občas jsou chinoaserie provedeny barevnými emaily v odstínech odpovídajícím barvám používaným na čínských lacích.

Malované dekory buquoyského skla byly zhotovovány zčásti na Novohradsku a zčásti byl hyalit jako polotovar převážen do oblasti Lužických hor, kde byl dekorován v domáckých dílnách v Okrouhlé, Falknově a Kamenickém Šenově. Malováním hyalitu se proslavil například malíř Johann Christoph Grohmann z Falknova. Hrabě Buquoy zde při přidělování zakázek spolupracoval s rafinérskou a obchodní společností Jancke.

Naprosto ojedinělá pak jsou lisovaná skla z černého hyalitu. Jde zřejmě o pokusy foukat hyalit do kovových forem v rámci snahy hraběte Georga Buquoye zavést v Čechách výrobu lisovaného skla po francouzském vzoru ve 20. a 30. letech 19. století. Hyalitové sklo bylo také někdy kombinováno s kovem, objevuje se například ve zlacených montážích, vycházejících z empírových předloh.

Od 40. let 19. století se móda skel napodobujícího keramiku, porcelán či polodrahokamy již přežila a stoupal zájem spíše o výrobky jasnějších barevných odstínů a jejich kombinací s pestrými malovanými dekory. Přesto si černý hyalit udržel ve své luxusní podobě zákazníky ještě po polovině 19. století. Poté, co nástupce Georga Buquoye po jeho smrti v roce 1851 pronajal sklárnu v Jiříkově Údolí, tak se výroba hyalitového skla podle původních receptur udržela jen na sklárně v Černém Údolí, kde ještě v 50. letech 19. století tvořilo luxusní hyalitové sklo malou část výrobního programu. Setrvalý odbyt ale vykazoval hyalit i ve druhé polovině 19. století v odolném skle pro lékárníky a chemiky, kde byly jeho vlastnosti nenahraditelné. A můžeme také předpokládat i výrobu jednoduchého (jakéhosi varného) skla pro domácnosti. Zůstává otázkou, zda se tato sklárna nevrátila k větším vázám, mísám apod. v 70. a 80. letech 19. století, kdy se černé luxusní sklo dekorované malbou dostalo znovu do módy.

SORTIMENT ČERNÉHO HYALITOVÉHO SKLA

Nejprve můžeme zmínit produkci odolných láhví a různých dóz apod. pro lékárníky či chemiky, která na novohradských sklárnách žila zřejmě od konce druhého desetiletí až do konce 19. století. Láhve na minerální vody byly pravděpodobně vyráběny jen krátce kolem roku 1820. Z luxusního užitkového sklo to byly zejména čajové a kávové servisy, flakóny, dózy, misky, vázy a další dekorativní a stolní sklo. Zajímavou kapitolou jsou nepochybně šperky z kousků hyalitového skla spojované kovem, které jsou zmiňovány zejména ve 20. letech 19. století – zřejmě šlo především o náramky. Velmi náročnou produkcí byly desky stolů a další komponenty pro nábytek, zejména u rozměrnějších kusů bylo problematické chlazení. Drobným, ale populárním a hojně vyráběným artiklem byly hrací kameny pro dlouhý štulec („Langen Puff“), frimelay, modifikaci čínských šachů, begemot a jiné dobové hry, které byly zdobené malbou zlatem.

HRABĚ GEORG A HRABĚNKA GABRIELA

Hrabě Georg Franz August /Jiří Franntišek August Buquoy (7. září 1781 Brusel – 19. dubna 1851 Praha) byl nejen vynálezcem černého hyalitu a dalších sklovin, šlo o mimořádně vzdělaného a pokrokového člověka. Příslušník původně francouzského hraběcího rodu usazeného od počátku třicetileté války na zkonfiskovaných jihočeských panstvích rodu Švamberků včetně Nových Hradů studoval matematiku, fyziku, chemii a věnoval se také filozofii a národohospodářství. Mimo to založil i první přírodní rezervace v českých zemích – Žofínský a Hojnovodský prales (1838) a v revolučním roce 1848 podporoval liberální proud a do předpokládané ústavy prosazoval volební právo žen. Napsal desítek knih a pojednání. Byl členem Královské české společnosti nauk. Byl jedním z podporovatelů založení Národního muzea a rovněž byl členem Společnosti vlasteneckých přátel umění, do jejíž obrazárny zapůjčil některá díla ze svého majetku. Od roku 1807 se přátelil s Johannem Wolfgangem von Goethem (1749-1832).

Hrabě byl ale také trochu podivín, ve svém pražském paláci na Malé Straně (dnes francouzské velvyslanectví) si nechal v posledních letech života v jednom sále instalovat velký sud, ve kterém byla pohovka a svíce. V tomto diogénovském úkrytu, kam mu sloužící podávali víno a kde z vnější strany obsluhovali jeho dýmku, hledal naprostý klid pro své myšlenky.

V roce 1806 se oženil s hraběnkou Marií Gabrielou Rottenhanovou (16. 1. 1784 Vídeň – 21. 3. 1863 Praha), dcerou osvícensky založeného šlechtice Heinricha Franze Rottehana, který byl vysokým rakouským státním úředníkem a mimo jiné se podílel třeba na založení Františkových Lázní. Marii Gabriele se dostalo velmi kvalitního vzdělání a byla také nadanou malířkou. Její cit pro umění se odrazil také v jejím nemalém podílu na zlepšení výtvarné stránky produkce novohradských skláren. Už v roce 1812 se podílela na návrzích stolních souprav z křišťálového skla. Z této doby se dochovala její korespondence se správcem skláren o možnostech a schopnostech novohradských brusičů. O rok později byly na její příkaz vyrobeny čajové konvice a kávové misky z křišťálového (asi broušeného) skla. Hraběnka sama spravovala své panství Červený Hrádek v Krušnohoří včetně železáren, uhelných dolů a papírny. Byla také veřejně činná, podporovala například Klárův slepecký ústav nebo Český umělecký spolek v Praze. Manželé spolu měli čtyři dcery a jednoho syn Georga Johanna Heinricha (1814-1882), který se stal dědicem rodového majetku.

NOVOHRADSKÉ SKLÁRNY A HRABĚ GEORG BUQUOY

Sklárny byly ve 20. a 30. letech 19. století velmi výnosným podnikáním a např. v roce 1825 přinesly panství zisky ve výši více než 60 000 zl. Oproti roku 1824 zde došlo k navýšení zisku zhruba o pětinu a roli v tom sehrálo nesporně i plošné snížení mezd zaměstnanců skláren zhruba o 10%. Skláři se pokusili tento krok správy panství zvrátit a podávali jako personál celých sklářských hutí výpověď z práce, ale jejich odpor byl potlačen. Ve snaze o zefektivnění organizace práce byla roku 1828 také zřízena funkce vrchního správce skláren, jímž byl jmenován zkušený chemický technolog a zdatný ekonom Bartholomeus Rößler ze Stříbrných Hutí. K roku 1844 pracovalo na 5 novohradských sklárnách (Jiříkovo Údolí, Stříbrné Hutě, Skelná Huť/Bonaventura, Pavlína a Černé Údolí) 259 zaměstnanců a i s jejich rodinami dávaly sklárny obživu zhruba 900 osobám. To bylo již v době, kdy zájem o hyalit upadal a sklárny přecházely na jiné druhy dutého skla a na výrobu tabulového skla.

Georg Franz Buquoy věnoval sklářské výrobě velkou péči až do doby krátce před svou smrtí v roce 1851. Za jeho éry byla ale založena jen jediná a poslední z novohradských skláren – Černé Údolí v roce 1838, která tehdy nahradila vyhašenou sklárnu Janovy Hutě. V první polovině 19. století bylo sklo z novohradských skláren prodáváno v českých zemích a dalších zemích rakouského soustátí, mimo Evropu bylo vyváženo například od Jižní Ameriky nebo na Antily. Krátce po smrti Georga Franze hraběte Buquoye byla zastavena výroba ve sklárně Pavlína a sklárna v Jiříkově Údolí byla pronajata rakouskému sklářskému továrníkovi Carlu Stölzlovi, který ji provozoval až do jejího zániku v roce 1910, kdy již byla poslední sklárnou na novohradském panství. Nový nájemce vyráběl v Jiříkově Údolí zejména lisované duté sklo.

ZAJÍMAVOSTI Z HISTORICKÝCH DOKUMENTŮ

1823

V Technickém kabinetu na Polytechnickém institutu ve Vídni byly k vidění hrabětem Buquoyem zaslané předměty, o kterých píše tehdejší ředitel Johann Joseph Prechtl (1778-1854) mj. následující: „Ve sklárně v Jiříkově Údolí jsou již několik let vyráběny předměty z černé masy podobné sklu, které jsou tak znamenité, že za sebou nechávají všechny dřívější podobné pokusy. Na zhotovování těchto výrobků, které začínají být známé a velmi oblíbené pod označením hyalit, má pan hrabě Buquoy výlučné privilegium z roku 1820. V kabinetu je řada vzorů, jejichž vynikající krása si zaslouží obdiv. Mezi nimi je velmi pozoruhodná dvanáctihranná stolní deska o průměru 71 centimetrů, která je zcela bez bublin a dokonale hladká; dále to jsou malé oválné tácy, které nemají srovnání; dále je to karafa se zátkou a mnoho dalších menších kusů. Výrobky jsou matně broušené a vypadají jako černý Wedgwood nebo jemně černěná litina Kdo zná ty těžkosti, které je třeba překonat při výrobě dokonale černého skla, ten s potěšením vidí, že pan hrabě Buquoy korunoval vynálezem hyalitu své dřívější zásluhy o povznesení sklářství. Šťastnou myšlenkou bylo dekorovat tyto černé předměty zlacením. Skvostnou podívanou, které vyvolává hyalit, podává důkaz také kabinetu předaná miska. V poslední době se na sklárně v Jiříkově Údolí začíná vyrábět hyalit také v jiných barvách, o čemž svědčí další vzorky nacházející se v kabinetu. Jedna červenohnědá pravidelně mramorovaná váza na potpourri, červené nádoby na květiny atd., které ale zůstávají v barvě, formě a brusu pozadu.“

1825

Na jarním lipském veletrhu vystavil hrabě Buquoy náramky z hyalitového skla a také tabatěrky a dámské hodiny osazené v legovaném zlatu s květinovými motivy

1826

Pražská firma Wenzel Batka, která prodávala chemikálie, fyzikální aparáty a lékárnické potřeby, nabízela v časopisu pro lékárníky mimo jiné „nejmodernější a účelné vybavení pro lékárny ze skla a porcelánu (dvou důležitých odvětví českého průmyslu) za nejlevnější ceny pro renovování i nové zřizování lékáren“ a mimo jiné nabízeny nádoby jednoduchých a elegantních forem zhotovenými velmi šikovnými malíři, a jak bylo zdůrazněno také s gramaticky správně psanými nápisy; tyto nádoby byly dodávány také „z hyalitu (nově objeveného neprůhledného černého skla) pro preparáty, které mohou při styku se světlem doznat škody, v pěkných formách antických váz s malovanými štítky...“

1830

Stephan von Keeß píše ve svém Systematickém pojednání o nových pokrocích v řemeslech a manufakturách také o hyalitu: „Umělý obsidián, který byl před časem v módě v Anglii a byl zde dokonale vyráběn [míněna keramika Black Basalt firmy Josiah Wedgwood]“ ... patří k oblíbeným neprůhledným barevným skleněným pastám .... „Zde [míněna habsburská monarchie] k takovým patří také černý, červený a mramorovaný hyalit hraběte Buquoye z Čech..., ze kterého je vyráběno přepychové nádobí zdobené zlacením...“

1835

V Novém elegantním konverzačním lexikonu se píše: „Hyalit (skleněný kámen), je černá, neprůhledná, tvrdá masa, která stojí mezi sklem a porcelánem, pro svůj jasný lesk se používá k výrobě nádobí a podobných věcí. Jeho vynálezcem je hrabě Buquoy, jehož továrny tyto nádoby vyrábějí.“

1844

V ročence Libussa [Libuše] je podrobný popis sklářských podniků hraběte Georga Buquoye, který dokládá mj. stále existující výrobu hyalitového skla ve sklárně v Jiříkově Údolí: „Výrobky [sklárny v Jiříkově Údolí] jsou... a luxusní, hladké a zušlechťované broušené sklo, také ještě již před 25 lety majitelem panství vynalezené černé, červené a mramorované hyality [agatiny], jejichž obliba zejména v zahraničí ještě stále trvá a z nichž jsou zhotovovány různé zlacené a nezlacené, ryté i neryté servisy, toaletní předměty, psací náčiní, tácy atd. – Tyto krásné výrobky přinesly sklárně a sklárně Stříbrné Hutě rovněž nejméně dvě stříbrné medaile na průmyslových výstavách. – Kromě výše zmíněného v zahraničí oblíbeného hyalitového zboží, prodává sklárna své výrobky také v habsburské monarchii, zejména ve Vídni a okolí a v Čechách.“

Webdesign & hosting: ŠumavaNet.CZ