EXPONÁT MĚSÍCE KVĚTNA 2026 – POHÁRKY Z KRÁLOVSKÉHO SERVISU | PAVILON SKLA PASK KLATOVY

Jsou to takové nevelké pohárky na šampaňské ze sbírek Muzea Šumavy v Kašperských Horách (inv. č. S-1872, výška 125 mm). Ve vitríně výstavy mohou být snadno přehlédnutelné, ale to by byla škoda, protože jsou přímým dokladem toho, že ze šumavských skláren si objednávaly luxusní sklo i královské rody. Konkrétně tyto pohárky jsou spojené se srbským královským rodem Obrenovićů, a tak musíme nejprve udělat s ohledem na celkový kontext krátkou historickou odbočku.

V roce 1882 bylo v rámci nového uspořádání Evropy vyhlášeno samostatné Srbské království a jeho prvním panovníkem se stal Milan I. Obrenović (1854-1901), který v roce 1889 abdikoval a po něm nastoupil jeho syn Alexandr I. Obrenović (1876-1903). Pro novou královskou rodinu byla v letech 1882-1884 vybudována první část velkolepě projektovaného bělehradského paláce (Starý palác, Stari Dvor). Alexandr I. Obrenović vládl do roku 1903, kdy propuklo proti jeho vládě povstání, při kterém byl spolu se svou manželkou za velice dramatických okolností zavražděn. Starý palác byl v průběhu těchto událostí značně poničen a za své s největší pravděpodobností vzala i většina mobiliáře. Stará dynastie pak byla vystřídána rodem Karađorđevičů, kteří nebyli na rozdíl od Obrenovićů nakloněni spolupráci s Rakousko-Uherskem.

To, že pohárky na šampaňské byly vyrobeny přímo pro rodinu Obrenovićů dokládá jejich výzdoba. Mimo zlatých linek u okrajů a na patce je zde pestrými opakními emaily malovaný zjednodušený rodový erb Obrenovićů – na červeném pozadí je ve středu v oválném medailonu obkrouženém zlatým hadem (uroboros) stříbrný kříž, ve výsečích je pak stylizované písmeno „C“ (symbolický výraz věty „Samo sloga Srbina spasava“/“Jen jednota chrání Srby“), medailon je umístěn na hrudi dvouhlavého orla. Pod erbem je pak v zalamované stužce na modrém emailové podkladu zlatem malovaná deviza rodu Obrenovićů „Tempus et meum ius“ („Čas a mé právo“).

Kdo byl přímo objednatelem těchto pohárků, které byly nepochybně součástí rozsáhlého nápojového servisu, není jasné. Možná by se ale dalo předpokládat, že mohly být objednány jako součást nového vybavení Starého paláce někdy ve druhé polovině osmdesátých let 19. století, ale s ohledem na to, že se tento typ skla vyráběl běžně až do prvního desetiletí 20. století, nelze vyloučit ani pozdější zakázku.

Kam tato objednávka putovala? Přišla na Šumavu do Adolfova u Vimperka k firmě J. Meyra synovec, která podobné zakázky na luxusní nápojová skla dostávala z celé Evropy. V zákresových knihách firmy jsou doloženy stovky konkrétních objednávek i s nákresy znaků, textů a monogramů určených pro zhotovení malbou či rytinou. Tento typ tenkostěnného laločnatého skla zde byl označován jako vzor W-2200 a patřil ke specialitám firmy. Je doložen v čirém bezbarvém skle i skle nabíhaném do různých barev. Nápojové sklo v tomto designu bylo standardně dodáváno ve tvarech a velikostech určených pro různé nápoje – šampaňské (vysoké), šampaňské (široké – pohárky ve výstavě), bílé víno, bordeaux, madeiru, rýnské víno, pivo, vodu, dezertní víno; ke skleničkám pak patřily i příslušné tvary lahví a karaf, dále to byla miska na omývání prstů a různé talíře a podnosy. 

Jak je ale možné, že dva pohárky zůstaly na Šumavě. Vysvětlení je celkem snadné – šlo o „aušusy“ s nepříliš povedeným malbami, které byly logicky vyřazeny z finální dodávky do Bělehradu. Někdo si je tehdy koupil, nebo možná je někdo sebral ve sklárně jen tak a nechal si je doma. Do Muzea Šumavy se dostaly z neznámého zdroje na počátku padesátých let 20. století a zůstaly v jeho depozitáři až do letošního roku, kdy byly poprvé veřejně vystaveny u nás v pavilonu v rámci výstavy V(d)ěčné návraty baroka.

 Text a foto: Jitka Lněničková