EXPONÁT MĚSÍCE PROSINCE 2025 - SOKOLSKÉ SDCE | PAVILON SKLA PASK KLATOVY

Jedním z exponátů aktuální výstavy Tango sklo – Zakleto mezi vrstvami je také červené srdce na černé nožce. Je to exponát, který s sebou nese jeden pěkný prvorepublikový příběh.

            Červená srdce byla vyráběna ve dvacátých a třicátých letech 20. století pro Československou obec sokolskou, která je prodávala na podporu „strádajících členů Sokola“ a z jejich výtěžku přispívala i na další charitativní projekty orientované především na děti. Srdce byla především ze skla a měla mnoho podob. Nejprve to pravděpodobně byla srdce z červeného opálového skla na položení či zavěšení na ze". Jinou mladší variantou byla srdce z čirého bezbarvého skla na bakelitových nožkách. Tento typ je doložen např. z roku 1938 jako upomínkový předmět k Desátému všesokolskému sletu v Praze. Nejčastěji šlo ale o srdce z červeného opálového skla na kontrastní černé nožce, která sloužila jako vázičky. Psalo se také o jejich využití jako „svítilen nebo váziček na hroby a k urnám“. Srdce vyráběla řada skláren, mimo jiné i ta firmy Lötz v Klášterském Mlýně na Šumavě (srdce se dochovala v bývalé vzorkovně sklárny). Tato srdce nesla obvykle leptanou značku Československé obce sokolské – velké S s písmenem Č nahoře, písmene O uprostřed a písmenem S dole.  

            A proč srdce? Tady byla na počátku tradice jedné charitativní organizace, která byla založena v roce 1917 ve Vídni na popud básníka Josefa Svatopluka Machara na podporu dětí strádajících v důsledku dlouhotrvající první světové války. Tato organizace se jmenovala České srdce a ve Vídni pracuje i v současnosti. V Praze tato organizace pracovala od stejného roku 1917 nejméně do druhé světové války. Za první republiky se v Praze její činnost orientovala na nejrůznější formy podpory dětí (zajišťování prázdninových pobytů, stravování, ošacení apod.). A jak se dočteme v jednom článku z ou 1931: „České srdce chce čeliti zkáze tisíců českých životů“.  

Ve výstavě můžete vidět sokolské srdce až do 8. února 2026.

Text: Jitka Lněničková

Foto: Marek Vaneš