PŘÍBĚH TŘINÁCTÝ: SKLÁŘI V ANNÍNĚ – PŘÍCHOZÍ Z VYSOČINY | PAVILON SKLA PASK KLATOVY

Některé nové zaměstnance získal Johann Lötz pro annínskou sklárnu také z další rozvinuté sklářské oblasti, z Českomoravské vrchoviny či Vysočiny. Zřejmě již od počátků obnovené sklárny to byl sklář Johann Wondra, syn stejnojmenného skláře z čáslavského kraje (sklárna není v matrice specifikována) spolu s manželkou Aloisií, dcerou skláře Ignátze Gerharda rovněž z čáslavského kraje. Není jasné, jak dlouho Wondra v Anníně pracoval, protože o jeho přítomnosti se dochoval jen jeden zápis při narození jeho dcery Elisabethy v únoru 1839.

Z panství Český Rudolec na pomezí Čech a Moravy pocházeli Johann a Michael Hartingerové, synové Johanna Hartingera, skláře na zdejší huti v Rožnově (působil také na sklárně Dürnberg v Dolních Rakousích). Asi nejstarší Johann pracoval nejméně v letech 1831-1836 na sklárně ve Zlaté Studni. Přišel sem s manželkou Rosalií Schwingerschluß, dcerou dřevaře z Pohorské Huti na Novohradsku. Možná již začátku roku 1838 odešel spolu s Johannem Lötzem do Annína, kde je ale doložen až později jako otec dětí, které se zde oženily/provdaly v listopadu 1851 a v únoru 1852. Johann Hartinger byl podle všeho jeden z nejšikovnějších sklářů firmy, protože je pravidelně označován jako „kunstreicher Glasmacher“ – „umělecký sklář“ či „šikovný sklář“. U firmy Lötz v Anníně a později v Klášterském Mlýně pracoval jako sklář také jeho syn Franz (* asi 1825). Ten se v únoru 1852 oženil s Theresií Kreutzerovou, dcerou taviče ze sklárny ve Stachách a v Klášterském Mlýně pracoval nejméně do roku 1854. Poté odešel na sklárnu v Podlesí.

Zápis o sňatku dcery Johanna Hartingera Anny (* asi 1827) z listopadu 1851 je důležitý pro lepší poznání produkce Lötzovy annínské sklárny. Anna se totiž provdala za pozlacovače Josefa Piesche (4. 12. 1822 v Kamenický Šenov – ?), syna kamenickošenovského brusiče skla (kuliče) Josefa Piesche. Tato svatba ukazuje na to, že do Annína přicházeli také severočeští zušlechťovatelé skla. A šlo zejména o malíře a pozlacovače, dobrých brusičů byl v oblasti střední Šumavy dostatek a pracovali zde také šikovní rytci. Příchod nových profesí souvisel zejména se změnou požadavků zákazníků v souvislosti se stylem druhého rokoka, kdy se stále více uplatňovaly malované dekory. Zpočátku se asi jednalo spíše o sezónní pracovníky, kteří přicházeli na několik měsíců, podobně jako jezdili rytci v letních měsících do lázeňských měst. Josef Piesche je v matrikách v době působení firmy Lötz v Anníně do roku 1852 zcela ojedinělým jevem. Ale právě sezónní pracovníci se do matrik dostávali spíše náhodně, takže to nevypovídá o jejich možném počtu.

Do Annína přišel také Johannův mladší bratr Michael Hartinger, ten pracoval kolem roku 1836 na sklárně v Podlesí. Tady je doložen nejméně v květnu 1838, kdy se v Rejštejně oženil s dcerou místního pekařského mistra Theresií Maÿerovou. Asi to byl právě tento sňatek, který ho přiměl ke změně působiště a tak, se v červnu 1840 první dítě mladého manželského páru, dcera Theresie narodila již v Anníně. A na Šumavě byl činný i třetí z bratrů Hartingerových, Georg – ten pracoval jako sklář v Adolfově u Vimperka.

A pak zde byli příchozí, kteří pocházeli ze sklárny v Těchobuzi u Pacova, která zanikla v polovině 30. let 19. století a jejíž zaměstnanci hledali nová působiště. Byl to třeba Antonín Tomáš / Anton Thomas (25. 5. 1816 Těchobuz – 14. 6. 1850 Ferdinandovo Údolí), syn těchobuzského brusiče skla Václava Tomáše a Marie Salačové z Lesné u Pacova. Po ukončení provozu v Těchobuzi odešel s otcem na sklárny na pomezí Novohradských hor a kraje Weitra v Dolních Rakousích. Václav Tomáš (+ ante 1848) je uváděn později jako brusič v Nagelbergu a Antonín mohl pracovat na některé ze skláren v Novohradských horách, odkud pocházela jeho manželka Josefa Weberová (* asi 1814). Ta byla dcerou Jakoba Webera/Werbera, usedlíka z Janových Hutí a Apolonie Kanzingerové z Hirschenstein v Rakousku.

Ke svatbě snoubenců došlo v dubnu 1842 v kostele Svatého Mouřence, ale již v únoru 1842 se jim narodila v Anníně dcera Josefa (ta je ale uvedena v matrice jako manželské dítě / velmi divné! – poznámka autorky). Malá dcera bohužel umírá již v listopadu téhož roku. Následujícího roku v listopadu 1843 se narodila druhá dcera Franziska. S ní odchází kolem počátku roku 1846 rodina na další sklárnu firmy Lötz, do Ferdinandova Údolí na statku Debrník, kde v březnu narodil manželům první syn Tomáš. Ani ten se ale nedožil jednoho roku, zemřel v lednu 1847. V říjnu 1848 se narodila manželům další dcera Walburga, ale ani té osud nedopřál dlouhý život, zemřela po jednom měsíci. Bylo to smutné. O něco později v prosinci 1849 přišla na svět dcera Albína, ale z ní se Antonín Tomáš dlouho netěšil. Zemřel v červnu 1850 ve věku pouhých čtyřiatřiceti let na tuberkulózu. Nebyl jediný, mnozí brusiči skla nemívali tehdy dlouhý život, protože práce v uzavřených prostorách plných prachu rozhodně měla daleko do zdravého pracovního prostředí. V lednu 1851 šla Josefa Tomášová za kmotru dceři brusiče Georga Schlenze a je označena jako brusička. Spolu s ní byl kmotrem brusič skla Wenzel Hauplik, za něhož se zhruba za měsíc poté v kostele v Železné Rudě provdala.

V posledních třech dílech seriálu jsme se věnovali příběhům lidí, jejichž ruce tvořily krásu šumavského skla. Byl to jen malý výsek z desítek různých osudů a příběhů těch, kteří ve druhé čtvrtině 19. století spojili na delší nebo kratší dobu svůj život s firmou Lötz. V následujících dílech seriálu se již vrátíme k Susanne Lötzové a dalšímu vývoji firmy založené Johannem Lötzem.

Jak vypadala práce v brusírně, to můžeme vidět na rytině z doby kolem poloviny 19. století, která zobrazuje práci při broušení zátek.