PŘÍBĚH JEDENÁCTÝ: SKLÁŘI V ANNÍNĚ – PŘÍCHOZÍ Z JIHOČESKÝCH SKLÁREN | PAVILON SKLA PASK KLATOVY

Lötzova annínská sklárna byla obnovena v době, kdy se na Šumavě opět rychle rozvíjela sklářská výroba a sehnat kvalitní personál bylo poměrně obtížné. Můžeme si jen připomenout, že jsme na počátku roku 1838, čtyři roky po založení velké sklárny v Lenoře a dva roky po založení Klášterského Mlýna. Johann Lötz tak musel získat zaměstnance na různých místech. O původu jednotlivých příchozích vypovídají především matriky ze Svatého Mouřence, protože soupisy personálu sklárny se z této doby nedochovaly. Musíme si jen uvědomit, že matriky nejsou úplným přehledem personálu, jsou zde zachyceni jen ti, kteří se z nějakého důvodu dostavili do kostela. Je tak třeba počítat s tím, že v Anníně mohli pracovat i jedinci, kteří se vůbec do matričních zápisů nedostali, ale těch zřejmě nebylo mnoho. Rodiny zde měly děti, kterým šel někdo za kmotra, byly zde svatby s rodiči a svědky a přicházela i smrt. Na základě matrik se tak dozvídáme mnoho o těch, kdo se jinak do historických spisů moc nedostanou.

Ti, kdo pracovali ve sklárnách, byli vždy toulaví ptáci a personál se na středoevropských sklárnách neustále proměňoval. Odhadem se každý rok vyměnilo kolem 10 % zaměstnanců. Z různých důvodů – nespokojenost s majitelem, vyhlídka na lepší plat, hádka s kýmkoliv, urážka, sjednocení rodin apod. Skláři, brusiči a další byli schopni odejít bez rozloučení či výpovědi prakticky ze dne na den na nové působiště. Na druhou stranu jiní pracovali na stejné sklárně či u stejné firmy i desítky let a někdy i po generace. Hutní personál často předcházel i mezi sklárnami v rámci jedné firmy, pokud byla některá ze skláren vyhašena, nebo byl ukončen její pronájem. V průběhu desetiletí se tak vyvářely husté sítě vzájemných příbuzenských a přátelských vazeb. Ty ale nebyly důležité jen pro konkrétní osoby, ale byly i významným momentem při šíření technologických a jiných znalostí. A samozřejmě se s lidmi zapojenými do těchto vazeb setkáváme i u firmy Lötz. Proto rozhodně není bez významu, odkud pocházelo těch prvních zhruba 24 zaměstnanců Lötzovy sklárny v Anníně. V této části seriálu se zaměříme na ty, kdo přišli z jižních Čech a východní Šumavy.

V předchozím díle už byli zmíněni sklářští tovaryši Hagelové, kteří sem dorazili z jižních Čech, pravděpodobně z některé ze skláren v Novohradských horách nebo z Chlumu u Třeboně. Vedle sklářů Ignatze a Johanna zde žil také Lorenz Hagel, jehož manželka Johanna provozovala v roce 1838 v Anníně šenk. Všichni Hagelové ale zůstali asi v Aníně jen krátce, protože je matriky po roce 1838 již nikde nezmiňují. Patrně odešli společně dál jako širší rodina, což nebylo neobvyklé.

Mnoho nových zaměstnanců přišlo do Annína ze skláren Johanna Meyra na Vimpersku a Zdíkovsku. Většinou šlo o mladé skláře a zušlechťovatele skla. Právě ti s sebou mohli přinést mnohé nové zkušenosti, které si u tehdy jedné z nejlepších evropských sklářských firem osvojili. K nim patřil například brusič skla Johann Müller (* kolem roku 1813 v Hrabicích u Vimperka), který se asi vyučil v Adolfově a s vysokou mírou pravděpodobnosti pracoval i na sklárně u Chlumu u Třeboně, odkud pocházela jeho manželka Josefa Anna Schemberová. Mladí snoubenci přišli do Annína pravděpodobně společně na počátku roku 1838 a v únoru 1838 se v kostele Svatého Mouřence vzali. Mladá rodina se ale nezdržela v Anníně zřejmě dlouho, protože další zprávy o Johannu Müllerovi už v kraji nenacházíme.

Z Adolfova u Vimperka se přistěhoval i sklář Anton Rankl. Ten se narodil na některé sklárně v Novohradských horách a pravděpodobně se vyučil u svého otce Georga na sklárně Paulina. Někdy před rokem 1816 pak odešel spolu s dalšími skláři firmy Meyr do Adolfova. Zde nepochybně pracoval v roce 1835, protože vimperské matriky zachycují tehdy narození jeho syna Antona. Do Annína přišel asi již na počátku roku 1838, ale matriky ho zachycují až v prosinci 1838 při křtu dalšího syna Franze. V Anníně se mu poté narodily ještě tři děti. Patřil v Anníně zcela jistě k váženým zaměstnancům, protože byl často žádán o to, aby byl svědkem na něčí svatbě či o kmotrovství. V Anníně je doložen ještě v listopadu 1851. Pravděpodobně odešel zatím neznámo kam někdy ke konci roku 1852, kdy skončil firmě Lötz nájem Annína. Na dalších sklárnách firmy již podle dostupných dat nepracoval.

Důležitou osobou ve sklárně byl vždy tavič a prvním anníským tavičem se někdy na počátku roku 1838 stal Mathias Denk (* asi 1808), který sem přišel rovněž z Adolfova. Ten byl synem Johanna Denka, velmi zkušeného taviče u firmy Meyr na Nových Hutích (Kaltenbach) a později v Adolfově. Opět tedy vidíme přímé napojení na tehdejší špičkovou sklárnu. Mathias je v Anníně doložen od září 1838 do února 1846 a nikdy nepřetrhal vazby na Adolfov. To dokládá zápis z vimperské matriky z července 1843, kde je zapsán spolu se svou manželkou Annou při křtu svého synovce Johanna Nepomuka, syna jeho bratra Adalberta/Alberta Denka. Někdy v první polovině roku 1845 nastupuje u firmy Lötz také další z bratrů Denkových Johann, i ten přichází přímo z Adolfova a stává se tavičem na sklárně ve Ferdinandově Údolí na statku Debrník. Johann zůstává u firmy nejméně do června 1852, ale to již pracuje jako tavič na sklárně v Klášterském Mlýně. A aby nebylo u firmy Lötz tavičů Denků málo, tak se na sklárně ve Ferdinandově Údolí objevuje někdy v průběhu roku 1846 také již zmíněný Adalbert Denk (* asi 1813). Ten zde pracoval nejméně do prosince 1850.

Toto vyprávění představuje jen střípky některých osudů těch, kdo spojili svůj život se šumavskými sklárnami. O někom víme víc, o jiných se dochovaly jen kusé zprávy. Jako například o topiči Lorenzi Sipplovi, který pocházel ze Záblatí na Prachaticku a pracoval asi nějakou dobu v lenorské sklárně, protože jeho manželka Agnes byla dcerou topiče v Lenoře. Přišli do Annína nejpozději v dubnu 1838, ale jak dlouho zde byli, to nevíme, druhá a poslední zmínka o nich je v matrice Svatého Mouřence z ledna 1839. Ani o dalším topiči Jakobu Weißovi nevíme mnoho. Přišel do Annína ze sklárny Johanna Meyra v Nových Hutích (Kaltenbach) asi již v roce 1838 a v květnu 1841 v kostele na Mouřenci oženil s dcerou místního mouřeneckého kováře. Annínské sklárně zůstal věrný po celá desetiletí i po změně jejích majitelů, pracoval tu nejméně do září 1856, kdy ji již provozovala firma bratří Blochů.

1. Práce ve sklárně v 19. století. 

2. Brusírna skla firmy Meyr ve 2. polovině 19. století