SVĚTOVÝ UNIKÁT V PAVILONU SKLA | PAVILON SKLA PASK KLATOVY

Světový unikát v Pavilonu skla

PhDr. Jitka Lněničková, kurátorka Pavilonu skla

Mezi barvami a bohatými dekory hýřícími skly ve výstavě Sklo z Annína (tak trochu jinak) stojí v Pavilonu skla celkem nenápadný pohár s víkem. Když chce návštěvník přečíst nápisy na jeho stranách, musí se trochu sklonit a najít si ten správný úhel pohledu. Pak může na jeho plášti vidět na jedné straně: „VĚNOVÁN FIRMOU Jos. Ed. SCHMID SKLÁRNY A RAFINERIE ANNÍN (ŠUMAVA)“ a na druhé: „PRVNÍ ELEKTRICKY POŽIVNOSTENSKU VYROBENÉ SKLO V ČSR“. Komu věnován? První elektricky tavené sklo? Co to všechno znamená? A proč je vlastně tento napohled nepříliš efektní pohár tak významný? Proč je to světový unikát? Vítejte ve světě technického pokroku.

Dar Městskému muzeu v Klatovech

V roce 1935 věnoval pohár do sbírek tehdejšího Městského muzea v Klatovech pan František Novotný, bývalý majitel firmy Jos. Ed. Schmid z Annína, který předchozího roku převedl firmu i její vedení na svého zetě Ing. Karla Schella. Podle záznamů v muzejní přírůstkové knize zprostředkoval dar muzeu spisovatel Ladislav Stehlík, který tehdy žil v Myslivi u Plánice. Proslulý spisovatel si tehdy dobře uvědomoval, že je svědkem historického momentu, na který by se měla zachovat památka. Záznam v přírůstkové knize je celkem stručný, ale jasně říká, že do muzea byl věnován elektřinou tavený pohár, 45 cm vysoký z olovnatého skla s broušeným povrchem a rytými nápisy upomínajícími na jeho vznik.

Po dlouhá desetiletí byl pohár opatrován v depozitáři klatovského muzea a převratná událost, u jejíž příležitosti byl zhotoven, postupně upadala v zapomnění. Teprve výzkumy v posledních letech ukázaly nové souvislosti a otevřely cestu k poznání významu zavádění technologie elektřinou taveného skla i důležitost poháru jako svědka tohoto technického pokroku. Ukázalo se, že pohár je ve světovém kontextu nejstarším dochovaným prokazatelně elektřinou taveným skleněným předmětem a jako takový si zaslouží nejen výjimečnou pozornost ale i ochranu.

Elektricky tavené sklo

V době mezi světovými válkami bylo tavení skla elektřinou považováno za velmi perspektivní technologii a věnovali se mu vědci i firmy ve Francii, Norsku, Švýcarsku, Švédsku i jinde a sklářská velmoc, jakou bylo tehdejší Československo, nemohla zůstat stranou. Výzkumy tavení skla elektřinou prováděl od roku 1925 Sklářský ústav v Hradci Králové, kde se této problematikou zabýval především Ing. Artuš Sýkora, ale pokusy probíhaly i v mnoha elektrotechnických i sklářských firmách. Vývoji různých elektrických pecí pro sklářství (vedle tavících to byly temperovací, vypalovací apod.) se věnovala řada firem – v Německu to byla například firma Siemens, ve Švýcarsku firma Brown, Boveri & Cie atd. Před polovinou 30. let se dostávaly v Evropě pokusy postupně do provozních podmínek a ve sklárnách se objevily i první elektrické tavící pece.

Zájem o novou technologii měla i firma Jos. Ed. Schmid v Anníně, která disponovala vlastní elektrárnou. Iniciátorem zavádění technologie zde byl hlavně mladý majitel firmy Ing. Karl Schell, který vystudoval v Sasku vysokou technickou školu se zaměřením na elektrotechniku. Obrátil se na firmu Brown, Boveri & Cie a objednal si zde elektrickou tavící pec pravděpodobně podle základní konstrukce Rudolfa Gränzera a uvedl ji úspěšně v roce 1934 do zkušebního provozu. Nejednalo se zřejmě o běžnou komerčně vyráběnou kompletní pec, spíše šlo o dodávky některých komponentů, které Ing. Karl Schell kombinoval s nějakou vlastní koncepcí elektrického tavení skla. To vyplývá z pozdějších zpráv, kdy se v Anníně hovoří o peci „vlastní konstrukce“.

První zkušební elektrická pec byla uvedena do provozu v Schellově továrně na zápalky v Dlouhé Vsi a šlo o krychli o hraně 200 cm. K tavící peci zde byla přistavěna i pec chladící se 4 komorami stejně vysoká a široká ale 500 cm dlouhá. Provoz byl úspěšný, a proto firma Jos. Ed. Schmid přistoupila k vybudování druhé rozměry identické elektrické pece opět v továrně v Dlouhé Vsi. Někdy v letech 1936-1937 vybudovala firma Schmid třetí elektrickou tavící pec již přímo v hutní hale sklárny vedle tradiční tavící pece vytápěné generátorovým plynem. Tato třetí pec již měla větší rozměry a tradiční uspořádání se šesti (čtyřmi?) pánvemi a byly v ní umístěny oba tavící agregáty přenesené pravděpodobně z továrny v Dlouhé Vsi. Výkon pece se dvěma agregáty byl zhruba 180 kg velmi kvalitního olovnatého křišťálu denně. Současně byly v Anníně elektrifikovány všechny provozy.

Využití elektřiny mělo v Anníné svou ekonomickou logiku, protože zde stála na Otavě firemní elektrárna z roku 1911 s jednou Francisovou turbínou a elektrický proud byl prakticky zdarma. Za doby Karla Schella pak přibyla na Otavě další turbína. Naopak dovoz jiného paliva byl vždy komplikovanější, protože nejbližší železnice byla až v Sušici a pro dopravu byly používány ještě v roce 1945 koňské povozy. Dalo se tedy předpokládat zlevnění výroby.

Malá poznámka pro zájemce o technické podrobnosti

První elektrické tavící pece zahřívaly silitové topné tyče (silit – karbid křemíku infiltrovaný křemíkem) postavené po obvodu a umístěné ve dně pece (u některých konstrukcí byly tyče umístěné i ve stropě pece). Výkon pece mohl být až 3.600 °C, ale obvykle se pece vytápěly na běžnou tavící teplotu kolem 1.500 °C.

Sklo tavené elektřinou

Elektřinou tavené sklo bylo tehdy velkou výjimkou a exkluzivní záležitostí a výrobky zhotovené novou technologií překonávaly dosavadní produkci. V listopadu 1936 navštívil Annín výše zmíněný špičkový sklářský technolog Ing. Artuš Sýkora a vyjádřil se ve své zprávě v tom smyslu, že jde o „zvláštní druh křišťálového skla, který se dosud v Československu tímto způsobem průmyslově nevyráběl.“ I dnes na jediném prokazatelně elektřinou taveném skleněném poháru z Annína vidíme, že jde opravdu o velmi specifické sklo, které se vyznačuje mimořádnou čistotou skleněné matérie, vysokým leskem a krásným lomem světla. Jeho hmota připomíná nejlépe ideál, ke kterému se všechna křišťálová skla chtějí přiblížit – přírodní horský křišťál.

Smutný konec elektrické tavící pece v Anníně

Elektrická tavící pec v Anníně pracovala v plném provozu asi do roku 1941, kdy začal být její provoz v důsledku přechodu na válečnou výrobu omezován. S výrobou se v ní začalo znovu v létě 1945, kdy již byl sklárna po znárodnění pod národní správou. Podle dobových zpráv byla ještě po druhé světové válce annínská elektrická tavící pec jediná v Československu a byla jí věnována ze strany úřadů velká pozornost. Provozování pece ale narazilo na ekonomickou překážku, protože se změnily majetkové vztahy k elektrárně, která se stala součástí národního podniku Jihočeské elektrárny a sklárna v Anníně si od ní musela nyní elektrickou energii kupovat. Navzdory tomu se nějakou dobu uvažovalo o rozšíření provozu elektrických pecí a vodních děl a na tomto projektu se podílel zejména tehdejší národní správce Jan Konrád. Ale záměru rozšíření elektrického tavení bylo později upuštěno s ohledem na to, že se tehdejší národní podnik Šumavské sklo rozhodl výrobu surového skla v Anníně zrušit a ponechat zde jen brusírnu.

Další osudy unikátní technologie elektrického tavení byly velmi smutné. Její autor Ing. Karl Schell již nežil a plány pecí uložené ve sklárně byly odcizeny někdy po únoru 1948 Janem Konrádem, který je s sebou odvezl, když emigroval do ciziny. Elektrická pec byla ještě před jeho odjezdem demontována a podle dostupných zpráv nebyla ani za hranicemi podobná konstrukce nikdy obnovena. Originální konstrukce elektrické tavící pece z Annína tak upadla zřejmě navždy v zapomnění. Smutně tak končí příběh průkopnické technologie tavení skla elektřinou v Anníně.